I'm here for you! *2*

4. srpna 2018 v 10:00 | Klér a Janča |  I'm here for you!
O měsíc později

Justin: Další rehabilitace... bože... po zásahu pálkou mám problém pohybovat s pravou rukou, za celou tu dobu, co tu jsem, se tu Brian ani neukázal. Ničí mě to. Jediné, co mě teď žene kupředu, je on. Chci odtud vypadnout a zeptat se ho, proč za mnou ani jednou nepřišel.

Brian: Zadní místnost, alkohol a drogy, to jediné mě momentálně drží nad vodou, je ze mě zatracená troska. Maikey se tu ukázal, jak nějakej hrdina, co mě z těch sraček vytáhne, ale je mi líto, na to ani on tentokrát nestačí. Justin je v nemocnici kvůli mně, skoro umřel... kvůli mně. A já jsem schopný jedině toho v noci za ním chodit tak, aby to nevěděl. Dívat se na něj přes sklo a sledovat, jak má noční můry... neschopný mu pomoci.

Justin: Zase se dostavila ta moje obvyklá nálada, když mi něco nejde, tak bouchnu... málem jsem tu sestřičku praštil. Asi to vzdám... nemá to cenu, on už o mě třeba ani nestojí.

Brian: Snažím se fungovat a tvářit se, že jsem v pohodě. Neustále všechny poslouchám, jak jsem děsnej, že za ním ani nejdu do nemocnice. Kdyby jen věděli, ale já nechci... nesmí se to dozvědět. Ne jen proto, že jsem zatracenej srab, ale taky proto, že vím, že ho to bude motivovat, aby se odtamtud dostal rychleji. Bude za mnou chtít jít, na to zkrátka spoléhám.

Justin: Rozbrečel jsem se. Dal bych nevím co za to, aby tu teď naproti mně seděl on. Schylovalo se k večeru, ukládali mě do postele. Já usínal se zklamáním... zase se neukázal. Do snu se mi prodrala ta nešťastná událost.
 

I'm here for you! *1*

27. července 2018 v 10:00 | Klér a Janča |  I'm here for you!
Justin: Ples byl již v plném proudu. Už ani nedoufám v to, že se tu Brian ukáže. Užíval jsem si to, no... i když přiznávám... být tu i on, užiju si to víc. Ale i Daphne je skvělá společnost. Strašně moc jí to v těch plesových šatech sluší.

Brian: Dorazil jsem na místo a nevěřil tomu, že se tu opravdu nacházím. Místnost plná 18 letých puberťáků. Jestli jsem se nezbláznil tak už vážně nevím. Šel jsem ale dál a konečně jsem ho uviděl - s Daphne na parketu.

Justin: Daphne se najednou zasekla a usmívala se a dívala se jakoby za mě. Nedalo mi to a musel jsem se otočit a podívat se, co ji tak zaujalo. O-on přišel? Přejel jsem ho celého pohledem... nevěřil jsem, jak neuvěřitelně sexy byl v obleku.

Brian: Justin se na mě díval a já kráčel k němu, předstíral jsem však, že ho nevidím, až dokud jsem nestál přímo před ním. Bože, byl dokonalý. Nikdy bych mu to neřekl, ale byl doslova krásný, sexy... Perfektní!

Justin: Nevěděl jsem, co říct... jen jsem na něho zíral, jak na svatý obrázek. Musel jsem se tvářit šíleně.... ale byl jsem neskutečně vděčný za to, že tu teď je. Tohle se děje jen jednou za život a on tu teď se mnou stojí.

Brian: "Myslel jsem, že bys nechtěl být nalezený mrtvý v místnosti plné 18 letých puberťáků," promluvil Justin s úsměvem. Na to jsem mu odvětil "Myslel jsem, že tu doženu ztracené mládí." Následně jsem se otočil k Daphne a řekl "Ahoj, Daphne, vypadáš sexy... ošukal bych tě," neskutečně zrudla.

Vracím se do Pittsburghu! *END*

1. července 2018 v 19:10 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Tak a je to tu, konec tohoto příběhu. Ohodnotit jej můžete dole v anketě. :)

BRIAN

Bylo skvělé zase stát na vlastních nohou, už jsem i zapomněl, že je nebe modré a jak je cítit čerstvý vzduch. Dal jsem Justinovi klíčky od auta, ten mi pomalu odnášel tašky z nemocnice. Nevím, kdy naposled se takto moc smál a skoro po každé, kdy kolem mě prošel, mi přistála pusa. Nebránil jsem mu ba naopak. Chtěl jsem si sednout za volant, ale on mi to nedovolil. "Musíš se šetřit. Já nás odvezu."

JUSTIN

Brian se jen zašklebil, ale když poznal, že opravdu neustoupím, posadil se na místo spolujezdce. Když jsem si sedl a připoutal se, vyjel jsem hned k Britinu. Po příjezdu na místo jsem jej předběhl a otevřel mu dveře se slovy: "Vítej doma, Briane," ale takovou reakci jsem od něho nečekal. Vášnivě mě políbil. Kdyby nebyl po takové nemoci, řekl bych, že bychom spolu skončili v posteli hned. Ale zarazil jsem to. "Dojdu ti pro věci," vrátil jsem se zpět do kufru pro jeho tašky. Když se vrátím zpět, najdu ho na stejném místě. "Děje se něco?" Díval se zasněně do zdi. "Jen se mi všechno vybavilo. To je jedno," znovu si zachoval svoji kamennou tvář. Typický Brian, své city se snaží zakrýt. Potom tedy nechápu, co mělo znamenat to předtím.

Vyjdu z koupelny s ručníkem okolo pasu. Když přijdu do ložnice, Brian už leží v posteli. "Naše první společná noc tady," usměji se, vezmu si čisté slipy a lehnu si vedle něho. "A nezačíná sexem," zasměje se a otočí se ke mně. V tu chvíli se mi vybavil náš poslední společný večer strávený v posteli... jak tak koukám, dnes je to hodně o vzpomínkách.
Čím dál více si přeji, abych nikdy neodešel. Teď už nikdy nebude nic tak, jako dříve... i když... Briana miluji stále.
Přitiskl jsem se k němu a v ten moment, kdy mě objal, mi bylo jasné, že už ho nikdy neopustím. Za nedlouho jsem se přenesl do říše snů. Sen, který mě přenesl úplně na začátek... na první setkání, první noc... i na to, jak mě Brian požádal o ruku a zdálo se, že jsme oba připraveni na vztah. Ale za nedlouho se ukázalo, že opak je pravdou. I když, opravdu by mě zajímalo, jak by to dnes vypadalo, kdybych neodešel do toho New Yorku.

Justinův sen

"Neodcházej ještě," šeptl Brian a vtáhl mě zpět do sprchy. Musel jsem se usmát, přitáhl si mě k sobě tak, aby spojil naše rty. Nebránil jsem se, spíš naopak. Přirazil mě na zeď, chlad kachliček lehce otřásl mým tělem. Poklekl a začal mi jej opečovávat. Byl jsem v sedmém nebi. Když svoji práci dokončil, vstal a vášnivě mě políbil. Pak se odtáhl a dlouze se mi podíval do očí, musel jsem se usmát. "Justine, vezmeš si mě?" řekl nervózně. "To myslíš vážně? Myslel jsem, že na lásku nevěříš, na kluky nehraješ... jen šukáš. Bez výčitek, bez omluv," má odpověď jej podle všeho dost zmátla. "Ano, myslím to vážně," řekl docela dost důrazně. Začal jsem se smát a vykřikovat: "Ano, ano, ano. Vezmu si tě!" Skočil jsem mu okolo krku...

Konec snu

Vzbudilo mě lehké zatřesení s mým tělem. Otevřel jsem oči. "Justine... co se děje? Stále opakuješ ano," díval se na mě zmateně Brian. "No..." zamyslel jsem se, zda mu mám říct pravdu, "ehm, zdálo se mi, že..." "Tak už to nenatahuj," přerušil mě. "Požádal si mě znovu o ruku," podíval jsem se stranou. "Opravdu?" periferním viděním jsem uviděl, že se směje. "Jop," podíval jsem se na něho. "Tak to mě tvůj sen předběhl." Úplně jsem ztuhl a nevěděl jsem, co říct. Jen jsem se mu díval do očí. V jeho očích začala být vidět nejistota. "Nevím..." vydechl jsem. "Jo... promiň, uspěchal jsem to," rychle vstal a odešel pryč z postele. "Briane, počkej," spěchal jsem za ním. "Ano?" otočil se zpět na mě. "Ano, vezmu si tě," měl jsem slzy v očích. Skočil jsem na něho a dlouze ho políbil. "Už nikdy, nikdy nebudeme od sebe."
 


Po 13 letech... zase spolu

8. června 2018 v 22:35 | Klér |  News
Možná někteří z vás zaregistrovali to, že se před několika týdny sešlo pár herců z QAF (konkrétně to byli: Gale Harold, Peter Paige, Scott Lowell a Sharon Gless) v Kanadě, kvůli jednomu rozhovoru.

Ale to, co vyšlo dnes?
Sešla se celá banda QAF! Když jsem to viděla, nemohla jsem tomu uvěřit... a nejen fotky. Jsou tam i útržky rozhovoru pro časopis Entertaiment. Také natočili i krátké video, to najdete ZDE, a fotografie ZDE!

Vypadá to, že si to všichni strašně moc užili, a jak zaznělo ve videu: "It's family!" [Je to rodina]. Je skvělé, že mají mezi sebou stále tak blízké vztahy. Někteří se jistě schází i mimo takovéto příležitosti... jsem, dovolím si říci, hrdá na to, co dělají, co už udělali, a co teprve přichystají.

Jsem strašně ráda, že jsem na QAF narazila, sice s několika letým zpožděním... poprvé jsem seriál dokoukala celý minulý rok, ale zajímala jsem se o něj zhruba v roce 2012 - 2013, opravdu je to déle. Jsem ráda, že takoví lidé jsou! A určitě by bylo zajimavé vidět pokračování seriálu.

A tady jsou některé fotografie, více jich naleznete v odkazu.




Vaše Klér...

Vracím se do Pittsburghu! *9*

5. června 2018 v 15:12 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Milí čtenáři, myslím, že si z mé strany zasloužíte omluvu a vysvětlení. Části bohužel nevycházejí pravidelně a ani tak dlouhé, jak byste si zasloužili. Není to však tím, že by mě psaní nebavilo (i když jsou chvíle, kdy se mi do toho vůbec nechce), ale spíš kvůli času... škola, moje osobní zájmy a také dodělávám autoškolu. Je toho teď opravdu hodně.

Co se týče tohoto příběhu, tak ho samozřejmě dopíši, ale nadále budou spíše vycházet jednodílovky, až do doby, dokud si nepředepíši celý příběh, abyste nemuseli čekat na pokračování dlouhou dobu.

Děkuji za pochopení a stálou přízeň.
Vaše Klér


BRIAN

Po probuzení na mě čekalo sladké překvapení. U mé postele seděl Justin a usmíval se. "Sunshine..." šeptl jsem. Jeho úsměv se hned několikanásobně zvětšil a pohlédl mi do očí. "Jak se cítíš?" uculil se. "Ještě lépe, když tě vidím," co se to se mnou děje? To teď budu takhle nechutně sladký?
Tyto myšlenky jsem ale hned zahnal, když se ve dveřích objevila sestra, která mi nesla snídani. "Dobré ráno, pane Kinney. Nesu vám snídani," taktéž mi věnovala úsměv, můj pohled se ihned ale vrátil k Justinovi, "Děkuju," řekl jsem ze slušnosti. "Moc tě bolí to oko?" jen co to dořekl, hned se mi vybavil včerejšek.

Vracím se do Pittsburghu! *8*

16. května 2018 v 12:08 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Hodil jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, a letěl do nemocnice. Ohlásil jsem se na recepci. Hned mě poslali za doktorem. Zaklepal jsem: "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, tak jsem vstoupil. "Dobrý den, pane Taylor. Posaďte se," ukázal mi na židli. "D-dobrý den," řekl jsem udýchaně a posadil se. "Pan Kinney chtěl zítra jít na poslední rozloučení, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, nemohu ho proto pustit. A taky ten incident, co se dnes stal," povzdechl si. "Jaký incident?" nechápal jsem. "Objevil se tu, nejspíše, váš opilý otec. Než ho kdokoliv stačil zadržet, dostal se k panu Kinney do pokoje a nejen slovně jej napadl." Měl jsem naprostou hrůzu v očích, co tady zase chtěl? Po tolika letech... byl jsem zmatený. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Pokud ho chcete vidět, můžete za ním jít," řekl doktor. "Spíš jestli on chce vidět mě," šeptl jsem a zvedl se. Zastavil se až před dveřmi jeho pokoje, už přes sklo jsem mohl vidět, jak má monokl okolo oka.

Vracím se do Pittsburghu! *7*

1. května 2018 v 18:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Uběhlo pár dní od toho, kdy jsme se to dozvěděli. Nebyl jsem ale schopný to Brianovi říct, mněl jsem co dělat s Debbie, když ji vlastně vůbec došlo, co se stalo... že přišla o jediného syna. Neměl jsem prakticky na nic čas, stále jsem místo ní byl v jídelně. A za Brianem jsem tedy prakticky nechodil, a když už, bylo mi hrozně ze sebe, že nejsem schopný mu říct pravdu. Ale dnes už budu muset, jdu za ním s Benem, aby mu předal tu obálku. Mám z toho strašný strach, aby se mu to nezhoršilo... nechci, aby v té nemocnici byl ještě déle. Už to ale nedokážu před ním déle tajit.
Dojeli jsme k nemocnici a mě se najednou udělalo tak strašně spatně. "V pohodě?" podíval se na mě Ben, "Jsi úplně bledý," konstatoval. "J-já ani nevím," vydechl jsem, "mám strašný strach, co to s ním udělá," podíval jsem se do podlahy. "Zvládnete to, věřím tomu," pohladil mě po rameni. Vystoupili jsme a šli.
"Justine," řekl s nadšením, když mě uviděl po dlouhé době. Ale ten úsměv se mu brzy z tváře ztratil. "Už to nedokážu déle tajit," vydechl jsem a musel jsem si sednout.

Vracím se do Pittsburghu! *6*

16. dubna 2018 v 19:20 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Byl jsem z toho úplně v háji. Nikdo nemluvil... až najednou... "U jeho těla.. se našel i dopis pro Briana," přerušil ticho Ben. V tu chvíli jsem málem spadl ze židle. Úplně jsem ztuhl... t-to snad ne. Bylo mi najednou tak špatně ze mě samotného. "A otevřel si ho?" vyhrkla ze sebe Debbie. Ben jen zakroutil hlavou, v tu chvíli se mi do očí nahrnula další várka slz. Nebýt mě, nic by se nestalo. Myslím si že všichni okolo tohoto stolu to ví... ví to, co si myslím. "N-neměl... jsem... se plést Brianovi do života…" zlomil se mi hlas. "Ale, Sunshine?! Co to povídáš..." objala mě Debbie, když jsem se chystal k odchodu. "Ty jsi to
nejlepší, co toho zmetka mohlo potkat. Ty jediný si v něm dokázal probudit to jeho ledové srdce, které... po tvém odchodu pomalu zase začalo zamrzat," vydechla a stiskla mě silněji. Také jsem ji objal a začal ji brečet do trička.

Vracím se do Pittsburghu! *5*

4. dubna 2018 v 11:11 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Otevřely se dveře a Ben mě beze slova objal a dlouze držel. Až mě to zaskočilo. Ale nebránil jsem mu, cítil jsem, že to potřebuje. Na oplátku jsem jej objal taky. Slyšel jsem, jak popotáhl. Asi se mám na co těšit. Když mě pustil, pozval mě dovnitř. "Ahoj, Huntere," mávl jsem mu a usmál se. "Ahoj, Justine," vstal z křesla a šel mě také obejmout. "Posaď se u nás, máš žízeň?" zeptal se zdvořile Ben, posadil jsem se. "Ne, nemám," pousmál jsem se. Jejich nový dům na mě působil ponurým dojmem. Vše bylo strašně tmavé, žaluzie téměř zatažené. "Jak je na tom Brian?" posadil se vedle mě. "Jo, už vypadá o moc lépe, než když jsem ho viděl poprvé." Alespoň to mu na chviličku vykouzlilo úsměv na tváři.

Vracím se do Pittsburghu! *4*

28. března 2018 v 10:00 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Už jsem se oblékal, že půjdu na tu prohlídku domu, který pro nás vybrala Jennifer, když tu mi zvonil telefon. Podíval jsem se na jméno volajícího: "Brian".

J: "Ahoj, Bri, děje se něco?" zvedl jsem to překvapeně.
B: "Justine, prosím, nechoď na žádnou prohlídku domu," řekl vystrašeně.
J: "Proč? Stalo se něco?" dost mě znepokojil.
B: "Měl jsem zlý sen. A navíc... mám stále Britin... není třeba nic jiného," vydechl.

Počkat... on si nechal Britin, i přes to, že jsem odletěl? Teď jsem nevěděl, co si myslet. "Dobře, nepůjdu," vydechl jsem plný překvapení. Rozloučil jsem se s ním a zavěsil. Co to mělo sakra znamenat? Zavolal jsem Jennifer, aby prohlídku a celkový zájem o dům zrušila, že už dům máme. V hlavě mi šrotovalo, proč si jen Britin nechal. A co, že se mu zdál hnusný sen, vždyť nikdy na sny nedával... zůstal jsem oblečený a vydal jsem se za ním do nemocnice.

Kam dál