Goodbye Brian...

18. září 2018 v 10:00 | Klér |  Jednodílovky
Brian
Ty úsměvy, ta slova, slzy... nezapomenu na něho nikdy. To nejde. Přál bych si pro něho lepší místo, někoho lepšího, než jsem já. Proč si vybral mě? Vždyť jsem zmetek, nikdy mu nedám to, co by si zasloužil. Možná bych se měl ptát sebe, proč jsem to tenkrát udělal? Úplně mu zkazil život. Vzal mu vlastně to nejcennější, co do té chvíle měl... jeho nevinnost, pak rodinu. A když mě nejvíce potřeboval, poslal jsem ho do hajzlu, vyhodil ho z bytu, i když jsem dobře věděl, že nemá kam jít. A on přesto stále chtěl mě.
A když už se do jeho života přimotal někdo, kdo byl nadějí pro to, aby dostal to, co ode mě nikdy nedostane... skončilo to katastrofou. A já měl v té době v sobě tolik prázdna, než se ke mně opět vrátil. Vlastně se nedá popsat, co jsem prožíval, když u mě nebyl. Ale i tak, toto si opravdu nezasloužil. A teď nás opět čeká odloučení, já vyrážím do New Yorku za prací a Justin tu zůstává, protože dnes je v Babylonu velká slavnost, o kterou nechce přijít. Vlastně jediný, kdo tam bude chybět budu já.
 

I'm here for you! *3*

31. srpna 2018 v 10:00 | Klér a Janča
Justin: Nebyl jsem schopný ani blbého pozdravu, jen jsem na něho civěl a užíval si ten pohled. Oči se mi zalily slzama. Ani jsem nemusel klepat, možná bych se zaklepání ani neodhodlal...

Brian: Byl jsem naprosto v šoku a nevěděl jsem, co říct. Byl tady... přímo přede mnou. A já ho absolutně nečekal. Část mě ho chtěla vtáhnout dovnitř a pevně obejmout. Ta druhá se na něj bála jenom podívat. Dokázal jsem ze sebou vysoukat pouhé "Co... co tu děláš?"

Justin: "Pustili mě z nemocnice. Musel jsem tě... vidět," řekl jsem tiše a stále se mu koukal do očí... vzpomněl jsem si, jak jsem si to všechno připravoval, co řeknu, co udělám. Ale teď... nevím nic.

Brian: Věděl jsem to... věděl jsem, že za mnou přijde... ale nebyl jsem na to vůbec připravený. Opravdu jsem netušil, co mám dělat. Nakonec jsem ho ale pozval dál. Přišlo mi však, že ani on moc neví, co říkat nebo dělat... oba jsme byli mimo.

Justin: Díval jsem se na něho. Víc slov se ke mě už nedostalo. Slzy už si začaly nacházet cestičku po tvářích. Nevěděl jsem, co bude dál. Už jsem jen čekal, kdy mě pošle do háje.

Brian: Justin se na mě díval se skleněnýma očima a já absolutně nevěděl, co dělat. Nakonec jsem ze sebe dokázal vykoktat jenom stupidní otázku "Chceš trochu vody?" Justin přikývl.

Justin: Pomalu jsem vešel dovnitř, bál jsem se, aby mi nezabouchl před nosem. Postavil jsem se kousek od kuchyně.

Brian: Podal jsem mu sklenici s vodou a on si ji s roztřesenýma rukama vzal. Nenapil se ale, tak jsem tak nějak čekal, že mi ji každou chvíli chrstne do obličeje. Zasloužil bych si to. Je na tom takhle jenom kvůli mně.

Justin: Nevěděl jsem, co říct, co dělat. Jen jsem tam tak stál a svůj pohled sklopil k podlaze. Nevydržel jsem ten jeho pohled. Byl plný bolesti a překvapení s lehkým závanem vzteku.

Brian: Když sklopil pohled, přišlo mi, že se na mě ani nechce dívat, bylo mi z toho mizerně. Zašel jsem do kuchyně a nalil si panáka, věděl jsem, že ho budu potřebovat, abych tohle ustál... ačkoliv jsem ještě netušil, kam tahle jeho návštěvu bude směřovat. "Řekneš něco nebo tu budeš jen stát?" zasmál jsem se.

Justin: "Ch-chyběl jsi mi," vydechl jsem a podíval se na něho. Popravdě, jsem ani nedokázal rozeznat, jestli se smál ironicky a nebo tohle celé je pro něho úplně směšné.

Brian: Věděl jsem, že jsem mu musel chybět... ale když to řekl nahlas, tak mě to tak nějak zahřálo u srdce. I on mi chyběl, ale nahlas bych to nepřiznal. Já jsem Brian Kinney, já můžu říct leda tak "Není to tak dlouho, co jsme se neviděli."

Justin: To, co řekl, mě docela zamrzelo. Zase jsem se podíval stranou. Nevěděl jsem, že bude tak strašně odtažitý... bolí to...

Brian: Viděl jsem, že ho to ranilo... ale takový já zkrátka jsem... radši ho zraním, než abych přiznal to, co doopravdy cítím. "Jak to, že už tě pustili?"

Justin: "Rychle jsem se zlepšoval. Sice mám občas dost problém... ale, už to zvládám sám," lehce jsem se usmál, a aby se neřeklo, napil jsem se té vody, co mi dal.

Brian: "To rád slyším... ale nechápu, co tu děláš," až když jsem to vyslovil, uvědomil jsem si, že to nebyl ten nejlepší výběr slov. Ale mám pocit víc, než kdy dřív, že bych ho měl od sebe odehnat... koukněte, kde kvůli mně skončil... pomalu na smrtelný posteli.

Justin: "J-já, chtěl jsem tě vidět. Ale jak tak cítím, jen tu překážím." Položil jsem sklenici na bar, otočil se a už se chystal k odchodu.

Brian: Měl bych ho nechat odejít... sakra, měl bych ho nechat odejít... tak proč do háje "Počkej zůstaň," říkám tohle?

Justin: Pomalu jsem se na něho znovu otočil a podíval se mu do očí, sakra... tohle by vidět neměl, jak se mi pomalu koulí slzy po tváři. Hned jsem si je otřel.

Brian: Chtěl jsem ho obejmout, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Fakt jsem nevěděl, co mu mám říct, zvlášť když se na mě tak díval, nakonec jsem raději řekl to, co jsem měl říct už předtím "Máš pravdu, měl bys jít."

Justin: Vydechl jsem. Neudržel jsem se a objal ho. "Strašně si mi chyběl," naposledy jsem šeptl a pustil ho. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem se dal znovu k odchodu.

Brian: Tím, že mě objal, mě naprosto odzbrojil a zaskočil zároveň. Zkrátka jsem to nečekal, myslel jsem, že odejde a bude po všem, jenže to objetí změnilo všechno... a způsobilo to, že jsem ho zachytil za ruku a přitáhl zpátky k sobě, na což jsem ho políbil.

Justin: Tohle tak strašně uvolnilo atmosféru. Vydechl jsem. Natiskl jsem se na něj. Už jsem ani nedoufal... dokázal to. Neřekne to nahlas, ale tímhle, mi opravdu dokázal že jsem mu chyběl... že mě... snad i miluje.

Brian: Vím, že to, co jsem teď udělal, zapříčinilo, že už nejspíš nikdy neodejde, ale... já to ani nechci. I přes to, jak moc se sám sebe snažím přesvědčit o opaku, nechci o něj přijít. Skoro jsem o něm přišel na tom podělaném plese a byla to nejhorší noc mého života... nechci už nikdy zažít nic podobného.

Justin: Brian byl jako vyměněný, pomáhal mi se vším, co bylo potřeba. A i když se hodně snažil... jeho emoce pomaličku vyplouvaly na povrch. Spolu jsme všechno zvládli, i když to se mnou neměl občas dvakrát jednoduchý. Byl jsem šťastný, že se pak přestal snažit mě odhánět, ale vzal mě pod svá křídla.

I'm here for you! *2*

4. srpna 2018 v 10:00 | Klér a Janča |  I'm here for you!
O měsíc později

Justin: Další rehabilitace... bože... po zásahu pálkou mám problém pohybovat s pravou rukou, za celou tu dobu, co tu jsem, se tu Brian ani neukázal. Ničí mě to. Jediné, co mě teď žene kupředu, je on. Chci odtud vypadnout a zeptat se ho, proč za mnou ani jednou nepřišel.

Brian: Zadní místnost, alkohol a drogy, to jediné mě momentálně drží nad vodou, je ze mě zatracená troska. Maikey se tu ukázal, jak nějakej hrdina, co mě z těch sraček vytáhne, ale je mi líto, na to ani on tentokrát nestačí. Justin je v nemocnici kvůli mně, skoro umřel... kvůli mně. A já jsem schopný jedině toho v noci za ním chodit tak, aby to nevěděl. Dívat se na něj přes sklo a sledovat, jak má noční můry... neschopný mu pomoci.

Justin: Zase se dostavila ta moje obvyklá nálada, když mi něco nejde, tak bouchnu... málem jsem tu sestřičku praštil. Asi to vzdám... nemá to cenu, on už o mě třeba ani nestojí.

Brian: Snažím se fungovat a tvářit se, že jsem v pohodě. Neustále všechny poslouchám, jak jsem děsnej, že za ním ani nejdu do nemocnice. Kdyby jen věděli, ale já nechci... nesmí se to dozvědět. Ne jen proto, že jsem zatracenej srab, ale taky proto, že vím, že ho to bude motivovat, aby se odtamtud dostal rychleji. Bude za mnou chtít jít, na to zkrátka spoléhám.

Justin: Rozbrečel jsem se. Dal bych nevím co za to, aby tu teď naproti mně seděl on. Schylovalo se k večeru, ukládali mě do postele. Já usínal se zklamáním... zase se neukázal. Do snu se mi prodrala ta nešťastná událost.
 


I'm here for you! *1*

27. července 2018 v 10:00 | Klér a Janča |  I'm here for you!
Justin: Ples byl již v plném proudu. Už ani nedoufám v to, že se tu Brian ukáže. Užíval jsem si to, no... i když přiznávám... být tu i on, užiju si to víc. Ale i Daphne je skvělá společnost. Strašně moc jí to v těch plesových šatech sluší.

Brian: Dorazil jsem na místo a nevěřil tomu, že se tu opravdu nacházím. Místnost plná 18 letých puberťáků. Jestli jsem se nezbláznil tak už vážně nevím. Šel jsem ale dál a konečně jsem ho uviděl - s Daphne na parketu.

Justin: Daphne se najednou zasekla a usmívala se a dívala se jakoby za mě. Nedalo mi to a musel jsem se otočit a podívat se, co ji tak zaujalo. O-on přišel? Přejel jsem ho celého pohledem... nevěřil jsem, jak neuvěřitelně sexy byl v obleku.

Brian: Justin se na mě díval a já kráčel k němu, předstíral jsem však, že ho nevidím, až dokud jsem nestál přímo před ním. Bože, byl dokonalý. Nikdy bych mu to neřekl, ale byl doslova krásný, sexy... Perfektní!

Justin: Nevěděl jsem, co říct... jen jsem na něho zíral, jak na svatý obrázek. Musel jsem se tvářit šíleně.... ale byl jsem neskutečně vděčný za to, že tu teď je. Tohle se děje jen jednou za život a on tu teď se mnou stojí.

Brian: "Myslel jsem, že bys nechtěl být nalezený mrtvý v místnosti plné 18 letých puberťáků," promluvil Justin s úsměvem. Na to jsem mu odvětil "Myslel jsem, že tu doženu ztracené mládí." Následně jsem se otočil k Daphne a řekl "Ahoj, Daphne, vypadáš sexy... ošukal bych tě," neskutečně zrudla.

Vracím se do Pittsburghu! *END*

1. července 2018 v 19:10 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Tak a je to tu, konec tohoto příběhu. Ohodnotit jej můžete dole v anketě. :)

BRIAN

Bylo skvělé zase stát na vlastních nohou, už jsem i zapomněl, že je nebe modré a jak je cítit čerstvý vzduch. Dal jsem Justinovi klíčky od auta, ten mi pomalu odnášel tašky z nemocnice. Nevím, kdy naposled se takto moc smál a skoro po každé, kdy kolem mě prošel, mi přistála pusa. Nebránil jsem mu ba naopak. Chtěl jsem si sednout za volant, ale on mi to nedovolil. "Musíš se šetřit. Já nás odvezu."

JUSTIN

Brian se jen zašklebil, ale když poznal, že opravdu neustoupím, posadil se na místo spolujezdce. Když jsem si sedl a připoutal se, vyjel jsem hned k Britinu. Po příjezdu na místo jsem jej předběhl a otevřel mu dveře se slovy: "Vítej doma, Briane," ale takovou reakci jsem od něho nečekal. Vášnivě mě políbil. Kdyby nebyl po takové nemoci, řekl bych, že bychom spolu skončili v posteli hned. Ale zarazil jsem to. "Dojdu ti pro věci," vrátil jsem se zpět do kufru pro jeho tašky. Když se vrátím zpět, najdu ho na stejném místě. "Děje se něco?" Díval se zasněně do zdi. "Jen se mi všechno vybavilo. To je jedno," znovu si zachoval svoji kamennou tvář. Typický Brian, své city se snaží zakrýt. Potom tedy nechápu, co mělo znamenat to předtím.

Vyjdu z koupelny s ručníkem okolo pasu. Když přijdu do ložnice, Brian už leží v posteli. "Naše první společná noc tady," usměji se, vezmu si čisté slipy a lehnu si vedle něho. "A nezačíná sexem," zasměje se a otočí se ke mně. V tu chvíli se mi vybavil náš poslední společný večer strávený v posteli... jak tak koukám, dnes je to hodně o vzpomínkách.
Čím dál více si přeji, abych nikdy neodešel. Teď už nikdy nebude nic tak, jako dříve... i když... Briana miluji stále.
Přitiskl jsem se k němu a v ten moment, kdy mě objal, mi bylo jasné, že už ho nikdy neopustím. Za nedlouho jsem se přenesl do říše snů. Sen, který mě přenesl úplně na začátek... na první setkání, první noc... i na to, jak mě Brian požádal o ruku a zdálo se, že jsme oba připraveni na vztah. Ale za nedlouho se ukázalo, že opak je pravdou. I když, opravdu by mě zajímalo, jak by to dnes vypadalo, kdybych neodešel do toho New Yorku.

Justinův sen

"Neodcházej ještě," šeptl Brian a vtáhl mě zpět do sprchy. Musel jsem se usmát, přitáhl si mě k sobě tak, aby spojil naše rty. Nebránil jsem se, spíš naopak. Přirazil mě na zeď, chlad kachliček lehce otřásl mým tělem. Poklekl a začal mi jej opečovávat. Byl jsem v sedmém nebi. Když svoji práci dokončil, vstal a vášnivě mě políbil. Pak se odtáhl a dlouze se mi podíval do očí, musel jsem se usmát. "Justine, vezmeš si mě?" řekl nervózně. "To myslíš vážně? Myslel jsem, že na lásku nevěříš, na kluky nehraješ... jen šukáš. Bez výčitek, bez omluv," má odpověď jej podle všeho dost zmátla. "Ano, myslím to vážně," řekl docela dost důrazně. Začal jsem se smát a vykřikovat: "Ano, ano, ano. Vezmu si tě!" Skočil jsem mu okolo krku...

Konec snu

Vzbudilo mě lehké zatřesení s mým tělem. Otevřel jsem oči. "Justine... co se děje? Stále opakuješ ano," díval se na mě zmateně Brian. "No..." zamyslel jsem se, zda mu mám říct pravdu, "ehm, zdálo se mi, že..." "Tak už to nenatahuj," přerušil mě. "Požádal si mě znovu o ruku," podíval jsem se stranou. "Opravdu?" periferním viděním jsem uviděl, že se směje. "Jop," podíval jsem se na něho. "Tak to mě tvůj sen předběhl." Úplně jsem ztuhl a nevěděl jsem, co říct. Jen jsem se mu díval do očí. V jeho očích začala být vidět nejistota. "Nevím..." vydechl jsem. "Jo... promiň, uspěchal jsem to," rychle vstal a odešel pryč z postele. "Briane, počkej," spěchal jsem za ním. "Ano?" otočil se zpět na mě. "Ano, vezmu si tě," měl jsem slzy v očích. Skočil jsem na něho a dlouze ho políbil. "Už nikdy, nikdy nebudeme od sebe."

Po 13 letech... zase spolu

8. června 2018 v 22:35 | Klér |  News
Možná někteří z vás zaregistrovali to, že se před několika týdny sešlo pár herců z QAF (konkrétně to byli: Gale Harold, Peter Paige, Scott Lowell a Sharon Gless) v Kanadě, kvůli jednomu rozhovoru.

Ale to, co vyšlo dnes?
Sešla se celá banda QAF! Když jsem to viděla, nemohla jsem tomu uvěřit... a nejen fotky. Jsou tam i útržky rozhovoru pro časopis Entertaiment. Také natočili i krátké video, to najdete ZDE, a fotografie ZDE!

Vypadá to, že si to všichni strašně moc užili, a jak zaznělo ve videu: "It's family!" [Je to rodina]. Je skvělé, že mají mezi sebou stále tak blízké vztahy. Někteří se jistě schází i mimo takovéto příležitosti... jsem, dovolím si říci, hrdá na to, co dělají, co už udělali, a co teprve přichystají.

Jsem strašně ráda, že jsem na QAF narazila, sice s několika letým zpožděním... poprvé jsem seriál dokoukala celý minulý rok, ale zajímala jsem se o něj zhruba v roce 2012 - 2013, opravdu je to déle. Jsem ráda, že takoví lidé jsou! A určitě by bylo zajimavé vidět pokračování seriálu.

A tady jsou některé fotografie, více jich naleznete v odkazu.




Vaše Klér...

Vracím se do Pittsburghu! *9*

5. června 2018 v 15:12 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Milí čtenáři, myslím, že si z mé strany zasloužíte omluvu a vysvětlení. Části bohužel nevycházejí pravidelně a ani tak dlouhé, jak byste si zasloužili. Není to však tím, že by mě psaní nebavilo (i když jsou chvíle, kdy se mi do toho vůbec nechce), ale spíš kvůli času... škola, moje osobní zájmy a také dodělávám autoškolu. Je toho teď opravdu hodně.

Co se týče tohoto příběhu, tak ho samozřejmě dopíši, ale nadále budou spíše vycházet jednodílovky, až do doby, dokud si nepředepíši celý příběh, abyste nemuseli čekat na pokračování dlouhou dobu.

Děkuji za pochopení a stálou přízeň.
Vaše Klér


BRIAN

Po probuzení na mě čekalo sladké překvapení. U mé postele seděl Justin a usmíval se. "Sunshine..." šeptl jsem. Jeho úsměv se hned několikanásobně zvětšil a pohlédl mi do očí. "Jak se cítíš?" uculil se. "Ještě lépe, když tě vidím," co se to se mnou děje? To teď budu takhle nechutně sladký?
Tyto myšlenky jsem ale hned zahnal, když se ve dveřích objevila sestra, která mi nesla snídani. "Dobré ráno, pane Kinney. Nesu vám snídani," taktéž mi věnovala úsměv, můj pohled se ihned ale vrátil k Justinovi, "Děkuju," řekl jsem ze slušnosti. "Moc tě bolí to oko?" jen co to dořekl, hned se mi vybavil včerejšek.

Vracím se do Pittsburghu! *8*

16. května 2018 v 12:08 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Hodil jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, a letěl do nemocnice. Ohlásil jsem se na recepci. Hned mě poslali za doktorem. Zaklepal jsem: "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, tak jsem vstoupil. "Dobrý den, pane Taylor. Posaďte se," ukázal mi na židli. "D-dobrý den," řekl jsem udýchaně a posadil se. "Pan Kinney chtěl zítra jít na poslední rozloučení, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, nemohu ho proto pustit. A taky ten incident, co se dnes stal," povzdechl si. "Jaký incident?" nechápal jsem. "Objevil se tu, nejspíše, váš opilý otec. Než ho kdokoliv stačil zadržet, dostal se k panu Kinney do pokoje a nejen slovně jej napadl." Měl jsem naprostou hrůzu v očích, co tady zase chtěl? Po tolika letech... byl jsem zmatený. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Pokud ho chcete vidět, můžete za ním jít," řekl doktor. "Spíš jestli on chce vidět mě," šeptl jsem a zvedl se. Zastavil se až před dveřmi jeho pokoje, už přes sklo jsem mohl vidět, jak má monokl okolo oka.

Vracím se do Pittsburghu! *7*

1. května 2018 v 18:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Uběhlo pár dní od toho, kdy jsme se to dozvěděli. Nebyl jsem ale schopný to Brianovi říct, mněl jsem co dělat s Debbie, když ji vlastně vůbec došlo, co se stalo... že přišla o jediného syna. Neměl jsem prakticky na nic čas, stále jsem místo ní byl v jídelně. A za Brianem jsem tedy prakticky nechodil, a když už, bylo mi hrozně ze sebe, že nejsem schopný mu říct pravdu. Ale dnes už budu muset, jdu za ním s Benem, aby mu předal tu obálku. Mám z toho strašný strach, aby se mu to nezhoršilo... nechci, aby v té nemocnici byl ještě déle. Už to ale nedokážu před ním déle tajit.
Dojeli jsme k nemocnici a mě se najednou udělalo tak strašně spatně. "V pohodě?" podíval se na mě Ben, "Jsi úplně bledý," konstatoval. "J-já ani nevím," vydechl jsem, "mám strašný strach, co to s ním udělá," podíval jsem se do podlahy. "Zvládnete to, věřím tomu," pohladil mě po rameni. Vystoupili jsme a šli.
"Justine," řekl s nadšením, když mě uviděl po dlouhé době. Ale ten úsměv se mu brzy z tváře ztratil. "Už to nedokážu déle tajit," vydechl jsem a musel jsem si sednout.

Vracím se do Pittsburghu! *6*

16. dubna 2018 v 19:20 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Byl jsem z toho úplně v háji. Nikdo nemluvil... až najednou... "U jeho těla.. se našel i dopis pro Briana," přerušil ticho Ben. V tu chvíli jsem málem spadl ze židle. Úplně jsem ztuhl... t-to snad ne. Bylo mi najednou tak špatně ze mě samotného. "A otevřel si ho?" vyhrkla ze sebe Debbie. Ben jen zakroutil hlavou, v tu chvíli se mi do očí nahrnula další várka slz. Nebýt mě, nic by se nestalo. Myslím si že všichni okolo tohoto stolu to ví... ví to, co si myslím. "N-neměl... jsem... se plést Brianovi do života…" zlomil se mi hlas. "Ale, Sunshine?! Co to povídáš..." objala mě Debbie, když jsem se chystal k odchodu. "Ty jsi to
nejlepší, co toho zmetka mohlo potkat. Ty jediný si v něm dokázal probudit to jeho ledové srdce, které... po tvém odchodu pomalu zase začalo zamrzat," vydechla a stiskla mě silněji. Také jsem ji objal a začal ji brečet do trička.

Kam dál