Po 13 letech... zase spolu

8. června 2018 v 22:35 | Klér |  News
Možná někteří z vás zaregistrovali to, že se před několika týdny sešlo pár herců z QAF (konkrétně to byli: Gale Harold, Peter Paige, Scott Lowell a Sharon Gless) v Kanadě, kvůli jednomu rozhovoru.

Ale to, co vyšlo dnes?
Sešla se celá banda QAF! Když jsem to viděla, nemohla jsem tomu uvěřit... a nejen fotky. Jsou tam i útržky rozhovoru pro časopis Entertaiment. Také natočili i krátké video, to najdete ZDE, a fotografie ZDE!

Vypadá to, že si to všichni strašně moc užili, a jak zaznělo ve videu: "It's family!" [Je to rodina]. Je skvělé, že mají mezi sebou stále tak blízké vztahy. Někteří se jistě schází i mimo takovéto příležitosti... jsem, dovolím si říci, hrdá na to, co dělají, co už udělali, a co teprve přichystají.

Jsem strašně ráda, že jsem na QAF narazila, sice s několika letým zpožděním... poprvé jsem seriál dokoukala celý minulý rok, ale zajímala jsem se o něj zhruba v roce 2012 - 2013, opravdu je to déle. Jsem ráda, že takoví lidé jsou! A určitě by bylo zajimavé vidět pokračování seriálu.

A tady jsou některé fotografie, více jich naleznete v odkazu.






Vaše Klér...
 

Vracím se do Pittsburghu! *9*

5. června 2018 v 15:12 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Milí čtenáři, myslím, že si z mé strany zasloužíte omluvu a vysvětlení. Části bohužel nevycházejí pravidelně a ani tak dlouhé, jak byste si zasloužili. Není to však tím, že by mě psaní nebavilo (i když jsou chvíle, kdy se mi do toho vůbec nechce), ale spíš kvůli času... škola, moje osobní zájmy a také dodělávám autoškolu. Je toho teď opravdu hodně.

Co se týče tohoto příběhu, tak ho samozřejmě dopíši, ale nadále budou spíše vycházet jednodílovky, až do doby, dokud si nepředepíši celý příběh, abyste nemuseli čekat na pokračování dlouhou dobu.

Děkuji za pochopení a stálou přízeň.
Vaše Klér


BRIAN

Po probuzení na mě čekalo sladké překvapení. U mé postele seděl Justin a usmíval se. "Sunshine..." šeptl jsem. Jeho úsměv se hned několikanásobně zvětšil a pohlédl mi do očí. "Jak se cítíš?" uculil se. "Ještě lépe, když tě vidím," co se to se mnou děje? To teď budu takhle nechutně sladký?
Tyto myšlenky jsem ale hned zahnal, když se ve dveřích objevila sestra, která mi nesla snídani. "Dobré ráno, pane Kinney. Nesu vám snídani," taktéž mi věnovala úsměv, můj pohled se ihned ale vrátil k Justinovi, "Děkuju," řekl jsem ze slušnosti. "Moc tě bolí to oko?" jen co to dořekl, hned se mi vybavil včerejšek.

Vracím se do Pittsburghu! *8*

16. května 2018 v 12:08 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Hodil jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, a letěl do nemocnice. Ohlásil jsem se na recepci. Hned mě poslali za doktorem. Zaklepal jsem: "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, tak jsem vstoupil. "Dobrý den, pane Taylor. Posaďte se," ukázal mi na židli. "D-dobrý den," řekl jsem udýchaně a posadil se. "Pan Kinney chtěl zítra jít na poslední rozloučení, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, nemohu ho proto pustit. A taky ten incident, co se dnes stal," povzdechl si. "Jaký incident?" nechápal jsem. "Objevil se tu, nejspíše, váš opilý otec. Než ho kdokoliv stačil zadržet, dostal se k panu Kinney do pokoje a nejen slovně jej napadl." Měl jsem naprostou hrůzu v očích, co tady zase chtěl? Po tolika letech... byl jsem zmatený. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Pokud ho chcete vidět, můžete za ním jít," řekl doktor. "Spíš jestli on chce vidět mě," šeptl jsem a zvedl se. Zastavil se až před dveřmi jeho pokoje, už přes sklo jsem mohl vidět, jak má monokl okolo oka.
 


Vracím se do Pittsburghu! *7*

1. května 2018 v 18:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Uběhlo pár dní od toho, kdy jsme se to dozvěděli. Nebyl jsem ale schopný to Brianovi říct, mněl jsem co dělat s Debbie, když ji vlastně vůbec došlo, co se stalo... že přišla o jediného syna. Neměl jsem prakticky na nic čas, stále jsem místo ní byl v jídelně. A za Brianem jsem tedy prakticky nechodil, a když už, bylo mi hrozně ze sebe, že nejsem schopný mu říct pravdu. Ale dnes už budu muset, jdu za ním s Benem, aby mu předal tu obálku. Mám z toho strašný strach, aby se mu to nezhoršilo... nechci, aby v té nemocnici byl ještě déle. Už to ale nedokážu před ním déle tajit.
Dojeli jsme k nemocnici a mě se najednou udělalo tak strašně spatně. "V pohodě?" podíval se na mě Ben, "Jsi úplně bledý," konstatoval. "J-já ani nevím," vydechl jsem, "mám strašný strach, co to s ním udělá," podíval jsem se do podlahy. "Zvládnete to, věřím tomu," pohladil mě po rameni. Vystoupili jsme a šli.
"Justine," řekl s nadšením, když mě uviděl po dlouhé době. Ale ten úsměv se mu brzy z tváře ztratil. "Už to nedokážu déle tajit," vydechl jsem a musel jsem si sednout.

Vracím se do Pittsburghu! *6*

16. dubna 2018 v 19:20 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Byl jsem z toho úplně v háji. Nikdo nemluvil... až najednou... "U jeho těla.. se našel i dopis pro Briana," přerušil ticho Ben. V tu chvíli jsem málem spadl ze židle. Úplně jsem ztuhl... t-to snad ne. Bylo mi najednou tak špatně ze mě samotného. "A otevřel si ho?" vyhrkla ze sebe Debbie. Ben jen zakroutil hlavou, v tu chvíli se mi do očí nahrnula další várka slz. Nebýt mě, nic by se nestalo. Myslím si že všichni okolo tohoto stolu to ví... ví to, co si myslím. "N-neměl... jsem... se plést Brianovi do života…" zlomil se mi hlas. "Ale, Sunshine?! Co to povídáš..." objala mě Debbie, když jsem se chystal k odchodu. "Ty jsi to
nejlepší, co toho zmetka mohlo potkat. Ty jediný si v něm dokázal probudit to jeho ledové srdce, které... po tvém odchodu pomalu zase začalo zamrzat," vydechla a stiskla mě silněji. Také jsem ji objal a začal ji brečet do trička.

Vracím se do Pittsburghu! *5*

4. dubna 2018 v 11:11 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Otevřely se dveře a Ben mě beze slova objal a dlouze držel. Až mě to zaskočilo. Ale nebránil jsem mu, cítil jsem, že to potřebuje. Na oplátku jsem jej objal taky. Slyšel jsem, jak popotáhl. Asi se mám na co těšit. Když mě pustil, pozval mě dovnitř. "Ahoj, Huntere," mávl jsem mu a usmál se. "Ahoj, Justine," vstal z křesla a šel mě také obejmout. "Posaď se u nás, máš žízeň?" zeptal se zdvořile Ben, posadil jsem se. "Ne, nemám," pousmál jsem se. Jejich nový dům na mě působil ponurým dojmem. Vše bylo strašně tmavé, žaluzie téměř zatažené. "Jak je na tom Brian?" posadil se vedle mě. "Jo, už vypadá o moc lépe, než když jsem ho viděl poprvé." Alespoň to mu na chviličku vykouzlilo úsměv na tváři.

Vracím se do Pittsburghu! *4*

28. března 2018 v 10:00 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Už jsem se oblékal, že půjdu na tu prohlídku domu, který pro nás vybrala Jennifer, když tu mi zvonil telefon. Podíval jsem se na jméno volajícího: "Brian".

J: "Ahoj, Bri, děje se něco?" zvedl jsem to překvapeně.
B: "Justine, prosím, nechoď na žádnou prohlídku domu," řekl vystrašeně.
J: "Proč? Stalo se něco?" dost mě znepokojil.
B: "Měl jsem zlý sen. A navíc... mám stále Britin... není třeba nic jiného," vydechl.

Počkat... on si nechal Britin, i přes to, že jsem odletěl? Teď jsem nevěděl, co si myslet. "Dobře, nepůjdu," vydechl jsem plný překvapení. Rozloučil jsem se s ním a zavěsil. Co to mělo sakra znamenat? Zavolal jsem Jennifer, aby prohlídku a celkový zájem o dům zrušila, že už dům máme. V hlavě mi šrotovalo, proč si jen Britin nechal. A co, že se mu zdál hnusný sen, vždyť nikdy na sny nedával... zůstal jsem oblečený a vydal jsem se za ním do nemocnice.

News *2*

28. března 2018 v 8:00 | Klér |  News
Zdravím všechny věrné, i nově příchozí, čtenáře.
Nedávno, tak... tři nebo čtyři dny zpátky, jsem narazila na tuto PETICI. Cílem petice je vlastně snaha docílit toho, aby se natočila nová série Queer as Folk, i po tolika letech.


Vracím se do Pittsburghu! *3*

17. března 2018 v 12:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Celý den jsem byl jako na trní, nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem vůbec hlad, ještě, že tu pro mě byla Daphne a Debbie. Jinak bych to opravdu nedával. Doufal jsem, že se doktorům ta rakovina podaří odstranit už konečně celá. Pomáhali mi vybrat dům, kde bychom mohli bydlet. Nebylo to nic lehkého, tak jsem pozval mamku, ta se v tom přeci jen vyzná. "Ahoj, zlatíčko," silně mě objala, neviděli jsme se prakticky od doby, co jsem odletěl do NY. "Ahoj, mami, rád tě vidím." pohladil jsem ji po zádech. Pustila mě a usmála se.

Kam dál