Exploze Babylonu tak trochu jinak... *1*

26. prosince 2017 v 18:40 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Milí čtenáři, jsem ráda, že vám múžeme ukázat úplně jiný styl psaní příběhů, než jste u nás obou zvyklí. Já i Janča jsme se u příběhu velmi bavily, (pokud Janču neznáte odkaz na blog ZDE) a nebylo úplně jednoduché to dát dohromady a dovést to do zdárného konce. A proto jsme teď velmi šťastné, že vám naše veledílo můžeme zveřejnit! <3
Přeji příjemné počtení!
PS: Brianova rozhodnutí činila Janča, a já psala za Justina. <3






Justin: Rozloučil jsem se s Brianem. Bylo mi strašně líto, že na té charitativní akci, co je v jeho Babylonu, nebude se mnou. Po jeho odjezdu jsem se sešel s kluky již v Babylonu.

Brian: Bylo mi hrozně, připravoval jsem se na svoji cestu, ale jediné, na co jsem dokázal myslet, byl Justin. Chtěl jsem ho zpátky, ale nebyl jsem schopný mu to říct.

Justin: Ben s Maikem nám došli pro pití. Emmett šel uvést na pódium další hvězdu, kvůli které je tu asi docela dost lidí. Po obrovském potlesku se rozezněla hudba a začal se ozývat ženský hlas.



Brian: Balil jsem si zbytek věcí a neustále jsem zíral na telefon, všechno ve mně mu chtělo zavolat. Ale nakonec jsem si místo toho zavolal auto, které mě mělo odvézt na letiště.

Justin: Zničehonic se najednou odněkud dralo velmi oslňující světlo, které následovala velká rána společně s tlakovou vlnou, která mě odhodila o pár metrů dál.

Brian: Jel jsem na letiště a pročítal si noviny. Najednou jsem z rádia uslyšel něco o Babylonu, řidiči jsem řekl, aby zvýšil hlasitost... to, co jsem následně uslyšel, mi skoro zastavilo srdce. Nařídil jsem mu, aby se vydal k Babylonu.

Justin: Nastal obrovský chaos. Všude křičeli lidé, praskalo sklo... několik minut jsem ležel na zemi. Nemohl jsem se hnout. Strašně mě bolela hlava.

Brian: Prosím, nedovol, aby se mu něco stalo... opakoval jsem si v hlavě stále dokola. Byl jsem tak šíleně vystrašený, pořád jsem mu volal, ale nezvedal mi to. Propadal jsem naprosté panice. Konečně jsem dorazil k Babylonu...

Justin: Podařilo se mi vstát a opřít se o nějaký stůl. Cítil jsem, že mám po těle male ranky, odkud mi teče krev, ale to, co jsem měl na hlavě, se nedá přehlédnout. To bolelo ze všeho nejvíce. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude dým... skoro nebylo vidět.

Brian: Vyběhl jsem z auta, všude byla naprostá panika, lidi křičeli. Měl jsem pocit, že je to zlý sen. Rozhlížel jsem se kolem sebe, doufal jsem, že ho zahlídnu... že někoho zahlídnu. Nakonec jsem uviděl Jennifer, byla to úleva... ale jen chvilková. Řekla mi, že Justin je stále uvnitř.

Justin: Vedle mě začaly hořet nějaké kabely. Odsunul jsem se odtamtud. Strašně špatně se mi dýchalo. Chránil jsem si oči. Ani nevím, odkud ke mně přišel Emmett. Ptal se, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem, že jo. Ale nebyl jsem... teď jsem i rád, že tu Brian nebyl... mohlo se mu něco stát. A přijít o něho... by znamenalo můj konec.

Brian: Na nic jsem nečekal a vběhl jsem dovnitř, bylo mi jedno, že se mi může něco stát, potřeboval jsem ho najít. Uvnitř to byla naprostá hrůza, všechno hořelo, všude byli zakrvácení lidé. Najednou jsem uviděl Teda, opět mě pohltila malá úleva, že je naživu. Ale všichni víme, koho jsem chtěl najít ze všeho nejvíc. Hned jsem se ho ptal, zda Justina viděl, jeho odpověď ale bohužel nebyla taková, jakou jsem chtěl.

Justin: Zeptal jsem se Emma, kde jsou ostatní. Řekl, že viděl Teda. Znovu jsem se rozhlédl po místnosti. Naprostým chaosem prostupovala světla baterek záchranářů. Snažil jsem se na sebe upoutat pozornost. Opravdu se mi špatně dýchalo.

Brian: Pokračoval jsem v hledání, ale čím dýl to trvalo, tím hůř jsem se cítil. Všude byla samá krev. Mohla patřit Justinovi... Maikeymu... nepřežil bych, pokud by se jim něco stalo. Nepřežil bych to bez Justina. Potřeboval jsem ho najít, ale nemohl jsem. Do toho se mi začalo těžce dýchat.

Justin: Začaly se mi podlamovat kolena. Emmett někam odběhl, takže jsem tam zůstal sám... snažil jsem se zakřičet, moc to nešlo, ale nějaký zvuk ze mě vyšel... snad mě někdo uslyšel a pomůže mi. Už nejsem schopný odtud odejít sám po svých.

Brian: Křičel jsem jeho jméno. Najednou mě zastavil hasič, že prý odtud musím ihned odejít, že to není bezpečné. Řekl jsem mu, že někoho hledám a neodejdu, dokud ho nenajdu. Podařilo se mi ho setřást a pokračovat v hledání dál. Ale najednou jsem uviděl tělo... bylo to ženské tělo, ale dokázalo mě vyděsit tak moc, že jsem tam na vteřinu viděl ležet Justina. Chytil jsem se za obličej, nebyl jsem daleko od toho začít brečet.

Justin: "Pomoc!" Říkal jsme stále dokola, jak nejhlasitěji mi to v tu chvíli šlo... pomalu jsem dopadl na zem, nemohl jsem se udržet. "Briane... miluju tě," šeptl jsem... cítím se tak, jako by tohle měl být můj konec.

Brian: Sám sebe jsem v duchu okřikl, abych se konečně sebral. Musel jsem hledat dál a přesně to jsem dělal. "Justine?!" křičel jsem dál, ale neodpovídal mi. V tom jsem ale uviděl blonďatou hlavu...

Justin: Lehl jsme si vyčerpáním... už jsem nedokázal ani sedět. Skoro jsem nemohl dýchat. Doufal jsem, že mě někdo najde a vynese ven, kde se budu moci nadechnout. Myslel jsem na Briana... kde teď asi je...

Brian: Neviděl jsem mu do obličeje, ale byl jsem přesvědčený že je to on... najednou si lehl na zem, skoro se mi zastavilo srdce. "Justine?!" zakřičel jsem a běžel jsem k němu.

Justin: "Briane?" šeptl jsem. Je to snad sen? Nebo jsem opravdu slyšel jeho hlas. Zavřely se mi oči a od té doby mám černo. Cítil jsem, jak mnou někdo třese, říká mě jméno. Ale já nebyl schopen ničeho... opatrně mě někdo vzal do náruče a konečně nesl... snad ven.

Brian: Byl to on! Ale nebyl při vědomí, hlavu měl celou od krve... v tu chvíli se mi před očima přehrál jeho ples, bylo mi strašně. Začal jsem s ním cloumat, opakoval jsem jeho jméno, ale nic to s ním nedělalo. Hned na to jsem ho vzal do náruče a vydal jsem se s ním ven. Doběhl jsem k nějaké záchrance a doktoři ho hned dali na nosítka a naložili dovnitř.

DOKTOR: "Musí do nemocnice. Nejlépe hned." Snažili jsme se mladíka přivést k vědomí, přidělali ho k nosítku a už chtěli zavřít dveře, že odejdeme. Ale muž, co jej přinesl, nás zastavil, že pojede s námi. Svolil jsem, neměli jsme čas na dohady.

Brian: Skoro odjeli beze mě, ale jen tak tak se mi podařilo přinutit je, aby mě vzali s sebou, nebyli zrovna nadšení, ale bylo mi to jedno. Justina jsem okamžitě chytil za ruku a v hlavě jsem se stále modlil, aby se mu nic nestalo. Dorazili jsme do nemocnice a oni ho ihned vzali dovnitř, mě však zastavili, že prý dál nesmím, šel jsem do čekárny a šílel.

Justin: Když mě doktoři přivedli k vědomí, vyptávali se mě, já však nebyl schopen pořádně odpovídat... jediné, co mě zajímalo, bylo, kde je Brian. Ptal jsem se doktorů... vím, že tam pro mě byl on... chtěl jsem ho u sebe. Byl jsem strašně vyčerpaný.


------
Prosím o vyplnění ankety. :)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 30. prosince 2017 v 20:51 | Reagovat

Jsem nervní jdu číst další díl. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama