Exploze Babylonu tak trochu jinak... *2*

29. prosince 2017 v 18:44 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Brian: Pořád jsem čekal na to, až mi konečně někdo přijde říct, co s ním je, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Začínal jsem pomalu zuřit. Konečně ale přišel doktor, který mi toho řekl tolik, že jsem se v tom ztrácel... nakonec jsem ale pochopil to, že má otřes mozku a nějaké pohmožděniny, ale jinak, že by prý měl být v pořádku. Chtěl jsem ho hned vidět.

Justin: Po tváři mi začaly téct slzy... je v pořádku? Nestalo se mu něco. Je vůbec tady? Strašně moc otázek, na které jsem neznal odpověď. Přál jsem si, aby tu byl... začal jsem usínat.

Brian: Chtěl jsem za ním jít, ale doktor mi říkal, že musí odpočívat, chápal jsem to, ale stál jsem si za svým. Po dlouhém přemlouvání mě k němu pustil. Když jsem stál před tím pokojem, na chvíli jsem ztuhl, ale nakonec jsem dokázal vzít za kliku a vejít.

Justin: Povzdechl jsem si. Ze spánku mě vzbudily mé slzy, které jsem si teď pořádně ani nedokázal otřít. Stále jsem mumlal jméno někoho, koho neskutečně miluju... chci ho u sebe.

Brian: Šel jsem k jeho posteli, skoro jsem našlapoval, abych ho nevzbudil. Došel jsem až k němu, ale to, co jsem uviděl, mě vyděsilo, tekly mu slzy a pořád opakoval mé jméno. "Justine?" zašeptal jsem a pohladil ho po vlasech.

Justin: Když jsem ucítil jeho dotek a uslyšel jeho medový hlas... tak strašně moc se mi ulevilo. Snažil jsem se otevřít oči a pokusit se o úsměv. "Hned se cítím lépe... když tu jsi," zašeptal jsem.



Brian: Když řekl, co řekl, musel jsem se usmát. "Ah, Sunshine," sklonil jsem se k němu a políbil ho na čelo. Měl jsem takovou radost, že je vzhůru.

Justin: Slyšel jsem, jak si k mé posteli dává stoličku. Chytl mě za ruku a propletl nám prsty. Znovu jem se pokusil o úsměv. Jsou ostatní v pořádku? A-a co máma?" přitížilo se mi, když jsem si vzpomněl na ostatní.

Brian: Jeho otázka byla jako rána z čistého nebe. Já to totiž nevěděl. Nevěděl jsem, jak jsou na tom ostatní... nechápal jsem, jak jsem mohl zapomenout. "Tvoje máme je v pořádku, ale ostatní... já nevím, Justine."

Justin: "Emmett na mě narazil... vypadal v pohodě. Ale co ostatní. Nevím. Víš, když jsem tam stál... byl jsem rád, že jsi tam nebyl. Kdyby se ti něco stalo..." zalily se mi oči slzami...

Brian: "Ne, Justine, měl jsem tam být... Kdyby se tobě něco stalo..." Nedokázal jsem to ani doříct, ta představa byla děsivá. Nemohl bych bez něho žít... Tak moc ho miluju.

Justin: Zakroutil jsem hlavou... kdybych se mohl zvednout, přitáhnu si ho k polibku, avšak jsem mu dokázal jen stisknout ruku.

Brian: Stiskl mi ruku a mnou projel neskutečný pocit štěstí. "Když jsem slyšel, co se stalo, zkoušel jsem ti volat, ale tys to nezvedal... Měl jsem takový strach," musel to slyšet, musel vědět, jak moc jsem se o něj bál.

Justin: "Neměl jsem telefon u sebe," popotáhl jsem. Jak asi bylo Brianovi... Když mě málem podruhé ztratil. "Pojď ke mně blíž... prosím..."

Brian: Zaváhal jsem, bál jsem se ho dotknout nebo být mu nablízku, abych mu nějak neublížil, ale nakonec jsem udělal, oč žádal. "Sunshine," zašeptal jsem a chtěl ho políbit.

Justin: Zavřel jsem oči. A už jsem se těšil, až ucítím jeho rty na těch svých. Tiše jsem vydechl... "Neodletíš... že ne?" šeptl jsem tiše, než se naše rty setkaly.

Brian: "Ne... Nikdy," vydechl jsem a konečně ho políbil. Něžně, skoro nepatrně, ale on naše polibky prohloubil ještě víc. Nechtěl jsem, aby to skončilo.

Justin: Teď jsem se cítil být už docela v bezpečí... nechtěl jsem, aby odcházel. Nemůžu už bez něho žít... bez něho už bych mohl být mrtvý.

Brian: "Justine... já... nikdy bych nepřežil, kdyby se ti něco stalo," na konci té věty se mi zlomil hlas. Ale bylo mi jedno, že teď nejsem ten Brian Kinney, který nedává najevo, co cítí, protože právě teď jsem to dávat najevo musel... potřeboval vlastně. On to musel slyšet.

Justin: Díval jsem se mu do očí, při čemž mi stále tekly slzy po tvářích. Nevěděl jsem, co říct. Stále jsme se drželi za ruku, bylo na něm vidět, že se bojí cokoliv udělat. Aby mi nezpůsobil další fyzickou bolest.

Brian: Palcem jsem mu z tváře setřel slzy a on se usmál, zahřálo mě to u srdce. "Když jsem tě hledal, všude bylo tolik krve... Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, prosím nedovol, aby se mu něco stalo."

Justin: "Briane..." vydechl jsem. Neměl jsem slov. Tak, jak se chová teď, se nikdy nechoval... ne, že by se mi to nelíbilo... je to tak... hřejivý pocit, když mi dává opravdu najevo, jak se cítí... i když je teď na dně...

Brian: Bylo na něm znát, že jsem ho zaskočil... Jasně takhle se já přeci nechovám, tohle nejsem já... Nebo jsem? Jen jsem se do teď bál dávat to najevo? "Justine," pohladil jsem ho po vlasech a chtěl jsem konečně říct ta slova, když v tom se otevřely dveře.

Justin: "O můj bože, zlato..." přiběhla máma i s celým výborem. Z Brianova výrazů jsem poznal, že je z toho velmi nadšený, že přišli zrovna teď. Nic jsem neřekl. Chtěl mi pustit ruku, ale stiskl jsem mu ji. Nechtěl jsem, aby odešel.

Brian: Byl jsem opravdu rád, že je všechny vidím živé a zdravé... ale právě teď bych je zabil. Konečně jsem chtěl říct to, co jsem nikdy nedokázal... to, co vím už tolik let, ale nebyl jsem nikdy připravený to vyslovit. A teď, když konečně jsem, přijdou oni a všechno zkazí.

Justin: Hned se ke mně všichni nahrnuli a stáli okolo postele, jak sudičky. Byl jsem rád, že se nikomu nic nestalo, jen pár odřenin... Ale teď přijít nemuseli...

Brian: Dle Justinova výrazu jsem soudil, že ani on není nejšťastnější, že jsou tady... tedy byl za ně rád, ale chtěl být se mnou sám stejně jako já s ním. "Co se ti stalo, Sunshine? Jsi v pořádku" zeptala se Debbie vystrašeně.

Justin: "Moc si toho nepamatuju," zašeptal jsem. "Doktor mi do teď nic neřekl... takže nevím," vydechl jsem a podíval se na Briana.

Brian: "Má otřes mozku a nějaké pohmožděniny," pokračoval jsem vzhledem k tomu, že jsem s doktorem mluvil. "Měl by být v pořádku, a jak jste na tom vy všichni?" nechtě jsem vypadat, že mě to nezajímá.

Justin: "Nic vážného, máme jen pár odřenin a modřin," řekl Michael. Podíval jsem se do zdi. "Přinesla jsem ti něco na zub," Debbie dala krabičku na stoleček. "Děkuju. Ale teď nemám na jídlo ani pomyšlení."

Brian: Nedivil jsem se mu, sám jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Vlastně jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, aby už všichni konečně odešli a nechali mě s ním o samotě. "Myslím, že chtějí být sami," oznámila Debbie... ona mě vždycky dokázala prokouknout.

Justin: Pousmál jsem se na ni, jako na znak díku. "Zítra přijdu, srdíčko," dala mi na čelo pusu a pomalu se to vyklidilo. Oddechl jsem si. Ten klid jsem potřeboval.

Brian: Na Justinovi byl znát pocit úlevy asi úplně stejně jako na mně. "Konečně sami," zašeptal jsem a na to jsem se zasmál. "Jo, konečně," řekl a pohladil mě po hřbetu ruky.

Justin: "Nevlezeš si ke mně?" uculil jsem se na něho, chtěl jsem se k němu přitulit a cítit se opravdu v bezpečí... v jeho hřejivém náručí. Posunul jsem se.

Brian: Popravdě? Kdyby se nezeptal, tak bych to udělal tak jako tak. Proto jsem si zul boty, sundal bundu a ihned si k němu zalezl. Natiskl se ke mně a hlavu si položil na mou hruď, hladil jsem ho ve vlasech.

Justin: Zavřel jsem oči. Ano... už jen tohle mi chybělo ke spokojenosti. Ležet v náručí mého zachránce, který, jak doufám, mě nikdy neopustí... a já udělám vše pro to, abych s ním mohl stále být.

Brian: Myslím, že vhodnější chvíle, než tahle asi už nikdy nebude, proto jsem se zhluboka nadechl a začal jsem "Justine... já... miluju tě," zašeptal jsem. Justin ale nijak nereagoval "Miluju tě," zopakoval jsem rázněji a on ke mně konečně zvedl pohled.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 30. prosince 2017 v 20:58 | Reagovat

Moc pěkně napsané. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama