Welcome home, Justin!

15. prosince 2017 v 20:20 | Klér |  Jednodílovky
První jednodílovka... snad se bude líbít. - Klér

BRIAN

Pomalu jsem ztrácel osoby, na kterých mi nejvíce záleželo... ty, které mě držely nad vodou. Michaela... teď tu jen sedím a dívám se do prázdného koutu. Nejvíce mě ovšem bolí ztráta Justina... kéž by tu teď jeden z nich se mnou mohl být... Michael mě nenávidí a Justin... ten si našel partnera, který mu dává to, co on vždy chtěl a já mu to nebyl... a ani nejsem schopný dát. Myslím, že za můj přístup k lásce můžou moji "nejlepší" rodiče... tolik zklamaní... tolik hádek. Nic z toho nebylo dobré, jen slzy a ubíjející bolest v srdci, která slovy pořádně vyjádřit nejde. A proto jsem si našel ověřený způsob, jak s někým být... ale vlastně ne... s nikým nejsem a ani nechci být. Jen si zašukáme, oba si z toho odneseme to nejlepší a víckrát už se vidět nemusíme. Jsme oba spokojení a šťastní.

Cítím prázdnotu… Justin tu prostě chybí. Je tu ticho, nikde nevidím ten jeho krásný úsměv. Praštil jsem sebou do postele a nechal jsem již slzám volný průběh. I Brian Kinney má také právo občas se složit, když tu nikdo není... a mám klid. Šel jsem si pak hodit sprchu. Prostě jsem stál a díval se do prázdna, při vzpomínce na to, co jsem tu prováděl s Justinem… najednou mě probral proud studené vody. Ihned jsem vypnul vodu a otřásl jsem se. Osušil jsem se a oblékl si boxerky. Zamířil jsem hned do postele, sám sebe překvapuji, že jsem nešel do Babylonu a neřešil problémy jako obvykle.



JUSTIN

S úsměvem jsem šel ze školy za Ethanem. Dneska bylo ve škole celkem fajn. Jen začínám přemýšlet, jak zaplatím další semestr, když už nejsem s Brianem. Táta mě poslal do háje… to mi úsměv trochu srazilo. Došel jsem do našeho malého bytečku, odemkl jsem a s úsměvem mě hned Ethan objal a políbil. "Vítej doma, zlato," objal mě silněji. "Co tě trápí?" podíval se mi do očí, poznal to. "Nemám, jak zaplatit další semestr," povzdechl jsem si. Pohladil mě po tváři... "To zvládneme, já si zase stoupnu na ulici a budu chvíli hrát," pousmál jsem se. "Tolik to ale nevynese, Ethane," zasmutněl jsem. Chtěl něco říci, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. Šel jsem otevřít. "Bydlí tady Ethan Gold?" stál tam drobný, vcelku roztomilý chlapec s kyticí růží. Hned mi bylo jasné… o co jde. Odstoupil jsem od dveří a ukázal na Ethana. Vešel dovnitř… podal mu kytici. Slušně ho vyprovodil ze dveří.

"Ani nic neříkej," strčil jsem do něho a vzal jsem si bundu "Justine!" chytl mě za ruku. "Miluju tě, zapomeň už, sakra, na Briana, a já zapomenu na tohohle," vytrhnul jsem se mu a spustily se mi slzy. "Já… nikdy na Briana nezapomenu!" rozčílil jsem se a vyběhl z bytu. Nic mi neřekl, ani se mě nesnažil zadržet.

Jak mi to mohl udělat? U Briana jsem to mohl očekávat, však jsme měli i svojí malou dohodu… ale Ethan? Běžel jsem do jídelny, Debb by mohla být osoba, co by mi mohla pomoci. Vběhl jsem dovnitř a sedl si k baru a položil si hlavu a brečel. "Sunshine? Co se děje?" hned ke mně přišla a okamžitě mě hladila po zádech. "Ethan mě podvedl," vyšlo ze mě mezi vzlyky. "Och, Sunshine..." objala mě. "Potřebuju na vzduch," pustila mě a já se šel projít po městě. Díval jsem se do země, jsem jak tělo bez duše… jak můžu být tak strašně naivní? Proč jsem jen opouštěl Briana...

BRIAN

Byl jsem v Babylonu a seděl u baru, lil jsem do sebe jednu skleničku za druhou. Už tu nebyl nikdo, kdo by na mě dohlížel... kluci se tu dneska ještě neukázali. "Hej! Briane?!" uslyšel jsem někoho za sebou křičet mé jméno. Otočil jsem se... Ethan. "Neviděl si Justina?" sotva dýchal. "Na něho bych se měla ptát spíš já tebe, ne?" řekl jsem velmi otráveně. "Utekl. Myslel jsem si, že bude tady… ale není," povzdechl si. Pro mě to byla rána jako z čistého nebe. "Utekl?! Jak jako utekl? Co se stalo?" praštil jsem skleničkou na bar. "Pohádali jsme se... a já... ublížil jsem mu a chci se mu omluvit a urovnat to," svěsil hlavu. "Co, že jsi?" chytl jsem ho pod krkem za límec. Ublížil mu? Vrazil jsem mu facku, jak si vůbec dovolil mu ublížit. "Uklidni se! Tobě do toho vůbec nic není!" ještě se bude pán rozčilovat. Praštil jsem s ním o zem. "Děláš si prdel?" vstal a jednu mi vrazil. "Uklidni se, ty zmetku! Jak si se vůbec opovážil ublížit Justinovi?" úder jsem mu vrátil. Na což přiběhla ochranka a chytla mi ruce. Jinak bych mu ještě přidal. Vyvedli mě z Babylonu a jeho hned za ním. Mě si však pohlídali, že půjdu. Doplahočil jsem se domů a snažil jsem se dovolat Justinovi… marně. Ráno mě vzbudila velká bolest hlavy. Pořádně jsem nebyl schopný vstát. Nadopoval jsem se práškama a šel si znovu lehnout.

Vzbudilo mě hlasité klepaní na dveře. K mému překvapení mi bylo celkem dobře. Vylezl jsem z postele a šel se podívat, kdo je za dveřmi. Když jsem je otevřel, stál jsem jako přibitý. Stál za nimi úplně zničený Justin, v ruce držel svojí tašku a hleděl do země. "Můžu dál?" šeptl strašně tiše. "Jo, pojď," udělal jsem mu místo, aby mohl projít a zavřel za ním. Pomohl jsem mu s taškou, až jsem měl oči na krajíčku, když jsem ho takhle viděl… to si Ethan odskáče… takhle ho zničit. "M-můžu?" popotáhl. "Co?" nechápal jsem, nic neřekl, ale silně mě objal. Objal jsem ho také, tiskl jsem si ho k hrudi. "Strašně si mi chyběl," popotáhl. "Ty mě taky," vydechl jsem. Cítil jsem, že mi začíná tričko vlhnout. Já ho zabiju… uvnitř jsem zuřil. Políbil jsem Justina do vlasů. "Už je to dobrý… jsi doma, Sunshine," pohladil jsem ho po zádech a pomohl mu sundat bundu. Podíval se mi hluboce do očí. "Sám nejlépe víš... jak mě přivedeš na jiné myšlenky," pronesl. Nevěřil jsem vlastním uším, vážně jsem si ho vychoval dobře. Pomalu jsem k němu přišel a začal ho líbat. Spolupracoval. Začal jsem jej vysvlékat a on na oplátku mě. Odvlekl jsem si ho do postele. "Vyšukej ze mě duši," jeho slova mnou otřásla.

Když jsem vyvrcholil, pomohl jsem k vrcholu jemu. Ty sladké steny jsou lepší, jak rajská hudba. Políbil jsem ho, lehl jsem si vedle něj, sladce mě políbil a přitulil se ke mně. "Je mi zima," otřásl se. Hned jsem nás přikryl dekou. "Když se na mě natiskneš ještě víc, zahřeješ se dříve," prohrábl jsem mu jeho hebké vlásky. Udělal to, co jsem mu řekl. "Konečně v bezpečí," šeptl, pousmál jsem se... "Welcome home, Justin!"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 16. prosince 2017 v 23:51 | Reagovat

Úžasné! :-)  :-P

2 Klér Klér | Web | 17. prosince 2017 v 10:20 | Reagovat

[1]: Děkuji! <3

3 Karin Karin | 17. prosince 2017 v 20:33 | Reagovat

Na první povídku pěkný.

4 Klér Klér | Web | 18. prosince 2017 v 9:39 | Reagovat

[3]: Děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama