Leden 2018

Exploze Babylonu tak trochu jinak... *8*

28. ledna 2018 v 11:00 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Justin: Obejmul jsem ho a hodil si přes něho nohu. Začal jsem mu laskat krk. "Tohle... asi bylo to, co jsem potřeboval," šeptl jsem.

Brian: Jo, i já tohle potřeboval, pomyslel jsem si, ale nějak jsem to nedokázal vyslovit nahlas. Místo toho jsem ho políbil a on mě k sobě přitáhl ještě blíž.

Justin: Cítil jsem se 1000x líp. Jeho malý polibek jsem protáhl do vášnivého líbání. Nechápal jsem, kde se ta energie bere, nebo, co to vše zlomilo.

Brian: Justin začínal být opět dravější a já jsem začínal ztrácet rozum... tohle jednoduše nebylo normální. Proto, i když jsem nechtěl, jsem se od něho odtáhl a zeptal se "Justine, co je s tebou?"

Justin: "Co by mělo být?" vůbec jsem ho nechápal. Oba jsme si strašně přáli, abych se vrátil do normálu a když už to vypadá, že se to povedlo, tak se mu to nelíbí?

Exploze Babylonu tak trochu jinak... *7*

21. ledna 2018 v 21:30 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
VAROVÁNÍ: 18+

Brian: "Dojdu si dát sprchu," nenabízel jsem mu, ať jde taky, protože jsem věděl, jaká by byla jeho odpověď. Řekl bych, že teď mě nechce ani vidět.

Justin: "Mohl bych taky... ale asi bys mi musel pomoct," vydechl jsem a vzmohl se na lokty, abych na něho lépe viděl.

Brian: Zarazil jsem se... já už vážně nevím, co si o něm mám myslet... tak hrozně se mu mění nálady. Ale myslím, že nemělo cenu to nějak pitvat, vlastně jsem byl rád, že chce jít se mnou. Proto jsem ho zvedl na nohy a šel s ním do sprchy.

Justin: "Sice si vůbec nepamatuju, co jsem včera vyváděl... ale... vidím, že tě to trápí. Můžu... to napravit?" Omotal jsem mu ruce okolo krku.

Brian: Co jsem mu na to měl říct? Jasně, část mě mu to chtěla všechno vyčíst, ale mám já na něco takovýho nárok po tom všem, co jsem mu kdy řekl nebo udělal? Proto jsem nakonec jen řekl "Všechno je dobrý, Justine... nemusíš nic napravovat."

Exploze Babylonu tak trochu jinak... *6*

15. ledna 2018 v 12:00 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Brian: "Jen jsem potřeboval na vzduch, Justine.. co se stalo?" začínal jsem mít pocit, že je na mě trochu naštvaný. Na jednu stranu jsem se nedivil, ale... já fakt nevím, jak takovýhle věci zvládat.

Justin: "Měl jsem noční můru," vydechl jsem. Nevěděl jsem, co dělat. "Měl jsem o tebe strach. Zdálo se mi... že jsem tě ztratil."

Brian: "Jsem v pohodě," pohladil jsem ho po vlasech. "Nechceš jít dál, Justine?" zeptala se Linds. Justin jen přikývl a vešel. Holky mu hned taky nabídly jídlo, kupodivu si dal a celé ho snědl. Byl jsem rád, ale něco mi říkalo, že tohle nic neřeší.

Justin: "Promiň, že tolik vyvádím... fakt jsem se bál. A už jsem to nevydržel." Přisedl jsem si blíže k Brianovi a objal ho, když jsem dojedl.

Brian: Linds s Mel po sobě koukaly, myslím, že byly jeho chováním zaskočené... stejně jako já.

Exploze Babylonu tak trochu jinak... *5*

10. ledna 2018 v 16:05 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Justin: "Už mě nebaví to, jak se o mě každý strachuje, je mi fajn," pustil jsem Brianovu ruku a naštvaně odešel do postele... všechen strach se pomalu měnil ve hněv.

Brian: Měl jsem dost... v jednu chvíli je jako hromádka neštěstí a v tu další plive oheň. Já už vážně netuším, co s ním mám dělat. Zatracenej výbuch v Babylonu... možná mě to konečně přimělo říct, že ho miluju, ale vidět ho takhle... "Bude v pohodě?" jo Maikey, kéž bych na tohle znal odpověď.

Justin: Praštil jsem sebou do postele a nevěděl, co dělám, co udělat, co budu dělat... abych se zase vrátil do normálu. Napadlo mě, že bych mohl něco nakreslit. Vzal jsem si svůj skicák a začal si něco čmárat. Trochu mě to uklidnilo

Brian: S omluvou jsem Maikeyho poslal pryč. Hned na to jsem se vydal do ložnice, Justin kreslil, alespoň něco pozitivního. Ale ignoroval mě, věděl jsem, že bude lepší nechat ho být. Pár hodin jsme proto byli každý na svém písečku.

Exploze Babylonu tak trochu jinak... *4*

6. ledna 2018 v 19:30 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Brian: S Debbie jsme na něj koukali a nevěděli, co říct. Byl jako tělo bez duše... Jako podělanej duch. "Justine, zlatíčko, co se děje?" promluvila Debb a posadila se vedle něj.

Justin: Natiskl sem se na Briana, jak nejvíce to šlo. "Já... mám strach," šeptl jsem, bál jsem se i mluvit. Měl jsem, kurva, velkej strach, ale sám jsem nevěděl z čeho.

Brian: Neměl jsem slov... Justin je silný... Nerad dává najevo, že by se něčeho bál... Ale tohle... Nevěděl jsem, co na to říct. A Debb podle všeho taky moc ne... "Nemáš se čeho bát, Sunshine," pohladila ho po vlasech.

Justin: Přikrčil jsem se. "Asi bych měl dojít k nějakýmu podělanýmu psychologovi..." vydechl jsem. Jsem na to asi špatně.. moc špatně. "Briane... j-já, chci domů."

Brian: "Žádnýho psychologa nepotřebuješ," promluvil jsem rázně, začínal jsem toho mít dost. Ale Justin se najednou zvedl a šel pryč. S Debb jsme byli naprosto beze slov.


Exploze Babylonu tak trochu jinak... *3*

2. ledna 2018 v 19:15 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Justin: "M-myslíš to vážně?" Zaskočilo mě to... nevěřil jsem, že to někdy od něho uslyším. Nemohl jsem z něho spustit oči. Strašně zvláštně se zatvářil, jako by to myslel ze srandy. To nadšení ze mě opadlo. A sklopil jsem pohled. "Nikdy jsem nic nemyslel vážněji," ozvalo se po chvíli.

Brian: Netušil jsem, že ho budu muset přesvědčovat o tom, že to myslím vážně... ale na druhou stranu asi se není čemu divit v mém případě. "Justine?" chytil jsem ho za bradu a donutil ho se na mě podívat. "Opravdu tě miluju."

Justin: Zalily se mi oči slzami... A i přes veškerou bolest jsem si ho přitáhl k vášnivému polibku. Tohle řekne víc, než tisíc slov. Jeho hřejivá dlaň mě velmi opatrně hladila na boku. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Brian: "Miluju tě a tečka... vím, měl jsem to říct už dávno," sám jsem nevěřil tomu, že se mu tu takhle přiznávám, ale je to tak, měl jsem to udělat už dávno. Místo toho jsem čekal a skoro ho ztratil... už nikdy nechci zažít ten pocit, že bych o něj přišel!

Justin: Nemohl jsem tomu uvěřit. Naše obětí přerušilo klepání na dveře. Lehl jsem si a Brian mi otřel slzy štěstí. Přišla sestřička... "Je mi líto, ale budete muset odejít. Pan Taylor musí odpočívat." Začal se zvedat... "Ne! Prosím... neodcházej."