Exploze Babylonu tak trochu jinak... *3*

2. ledna 2018 v 19:15 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Justin: "M-myslíš to vážně?" Zaskočilo mě to... nevěřil jsem, že to někdy od něho uslyším. Nemohl jsem z něho spustit oči. Strašně zvláštně se zatvářil, jako by to myslel ze srandy. To nadšení ze mě opadlo. A sklopil jsem pohled. "Nikdy jsem nic nemyslel vážněji," ozvalo se po chvíli.

Brian: Netušil jsem, že ho budu muset přesvědčovat o tom, že to myslím vážně... ale na druhou stranu asi se není čemu divit v mém případě. "Justine?" chytil jsem ho za bradu a donutil ho se na mě podívat. "Opravdu tě miluju."

Justin: Zalily se mi oči slzami... A i přes veškerou bolest jsem si ho přitáhl k vášnivému polibku. Tohle řekne víc, než tisíc slov. Jeho hřejivá dlaň mě velmi opatrně hladila na boku. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Brian: "Miluju tě a tečka... vím, měl jsem to říct už dávno," sám jsem nevěřil tomu, že se mu tu takhle přiznávám, ale je to tak, měl jsem to udělat už dávno. Místo toho jsem čekal a skoro ho ztratil... už nikdy nechci zažít ten pocit, že bych o něj přišel!

Justin: Nemohl jsem tomu uvěřit. Naše obětí přerušilo klepání na dveře. Lehl jsem si a Brian mi otřel slzy štěstí. Přišla sestřička... "Je mi líto, ale budete muset odejít. Pan Taylor musí odpočívat." Začal se zvedat... "Ne! Prosím... neodcházej."



Brian: "Nemohl bych zůstat ještě chvíli... prosím?" nejsem zvyklý někoho prosit, ale chtěl jsem tu zůstat úplně stejně jako to chtěl Justin. "Je mi líto, můžete přijít ráno," tohle nebyla odpověď, v jakou jsem doufal. "Přijdu ráno," obrátil jsem se k Justinovi.

Justin: "Ne! Zůstaneš tady... se mnou přes noc... já... se bez něho bojím, a necítím se v bezpečí. Neusnul bych a nedokázal bych si odpočinout tak... jako kdyby tu se mnou byl," spustily se mi slzy a natiskl jsem se na něj, tiše jsem sykl bolestí. "Potřebuju ho tady."

Brian: "Měla bych z toho problémy," naléhala sestra, zatímco se dívala na mě, protože tak nějak tušila, že mu budu schopný domluvit... ale já sám jsem nechtěl odejít, tak jak jsem ho mohl přesvědčovat o tom, aby mě nechal jít? "Můžu zůstat alespoň, dokud neusne?" otočil jsem se zpátky na sestru.

Justin: "Prosím... nebo... chcete nějak, něco napsat písemně, či abychom se domluvili s doktorem. Či... psycholog?" vydechl jsem. Dostal jsem strach. Potřebuji ho mít u sebe.

Brian: "Teď v noci by to nešlo... já... risknu to s vámi, ale kdyby vás tu našel doktor, nedovolila jsem vám to, jasný?" oba jsme okamžitě přikývli a hned, jak se za ní zavřely dveře, jsme si lehli zase k sobě.

Justin: Oddechl jsem si a natiskl se na něho. Myslím, že se u mě začal projevovat šok. Trochu jsem se začal klepat. Nebyla mi zima... prostě jsem se bál.

Brian: "Třeseš se," přitiskl jsem ho k sobě víc, ale po chvíli mi začalo docházet, že mu není zima, ale že má strach. "To bude dobrý, Justine," začal jsem ho uklidňovat.

Justin: Natiskl jsem se na něho ještě více. Pro jistotu ještě zhasl, začal jsem se bát světla, díky té velké záři, která proběhla před výbuchem. V jeho náručí jsem si ovšem jistější byl.

Brian: Justin po chvíli konečně zvládnul usnout. Na mně taky začalo padat spaní, ale bál jsem se z něj spustit pohled. Nakonec jsem ale naprosto vytuhl.

Ráno

Justin: Vzbudil jsem se a byl jsem v pokoji sám. Začal jsem panikařit. Rozhlížel jsem se po pokoji, snad ho nevyhodili... "Briane?!"

Brian: Vyběhl jsem z koupelny, Justin byl jako šílený... Hned jsem šel k němu a objal ho "Tady jsem, Justine... Všechno je dobrý."

Justin: "Bál jsem se, že tě vykopli," popotáhl jsem. "Jak to bez tebe vůbec zvládají v Kinneticu?" držel jsem se ho. Opravdu budu toho psychologa potřebovat. Brian se oblékl a hned na to přišel doktor na vizitu.

Brian: Od doktora jsme zjistili, že to s Justinem vypadá dobře a že by dnes odpoledne mohl jít domů, byl jsem rád, ale Justin z nějakého důvodu nevypadal moc nadšeně.

Justin: "Co se děje Justine?" přišel ke mně Brian a chytl mě za ruku. "J-já nevím," zakoktal jsem a ruku mu stiskl.

Brian: Bál se, to jsem na něm mohl vidět, ale uklidnil jsem ho, že všechno bude v pohodě. Odpoledne nás přijel vyzvednout Maiky s Benem. Justin celou cestu autem mlčel.

Justin: Byl jsem natisknutý na Briana a držel ho za ruku. Díval jsem se do podlahy. Když se zastavilo před Brianovým bytem, zeptal jsem se... "Kolik lidí to nezvládlo?"

Brian: "To nevím, Justine," a i kdybych věděl, tak bych mu to neřekl, myslím, že ta informace by mu moc nepomohla. "Osm," promluvil Maiky a já měl sto chutí ho hned zabít, Justina to značně zaskočilo.

Justin: "O-osm?" rozklepal jsem se. Mám dojem, že začínám mít dost podobný strach, jako když mě Hobbs přetáhl pálkou.

Brian: "Sklapni," zasyčel jsem na Maikeyho, který chtěl ještě něco říct. "Měli bychom jít nahoru," řekl jsem Justinovi a ten konečně vystoupil z auta, byl ale jako tělo bez duše. Cesta výtahem byla tak tichá, jak jen mohla být a v loftu to nebylo o nic lepší. "Nemáš hlad?" snažil jsem se ho aspoň trochu rozmluvit.

Justin: "Nemám," odbyl jsem ho jedním slovem a šel si sednout na gauč. Měla to být charitativní akce... a dopadlo to takhle...

Brian: Začínal jsem být zoufalý... až nebezpečně mi to začínalo připomínat jeho stav po tom, co se stalo na plese... a věděl jsem, že znova tím projít nedokážu. "Šel bych do jídelny podívat se na Debb, chceš jít taky?"

Justin: Přikývl jsem, nechtěl jsem tam zůstat sám. Celou cestu jsem se ho držel jako klíště, bál jsem se jakéhokoliv doteku od cizích lidí. Musel jsem vypadat jako hodně zmatené a úzkostlivé štěně.

Brian: Měl jsem z toho žaludek na vodě, nesnesu vidět ho takhle. Doufám, že mu Debb dokáže nějak zvednout náladu, protože jinak vážně nevím, co s ním budu dělat.

Justin: "Sunshine! Ty už nejsi v nemocnici?" chtěla mě obejmout, ale jen jsem sebou cukl. Mačkal jsem Brianovi ruku. Podívala se na mě dosti zvláštně. Sklopil jsem zrak... ,,Ahoj a promiň," kňourl jsem.

Brian: Zaskočil mě a vyděsil zároveň. Debbie na něj taky kouká dost šokovaně... Nedivím se. Vždyť tohle není Justin. "Co si dáte, pánové?" já v tom měl jasno, ale Justin se nebyl schopný rozhodnout... Spíš ani nemluvil.

Justin: Sedl jsem si hned vedle Briana a doufal jsem, že nepřijde někdo, kdo si sedne vedle mě. "Já hlad nemám," zašeptal jsem. Cítil jsem se strašně zvláštně.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 2. ledna 2018 v 20:41 | Reagovat

Justina mi je moc líto doufám že to spolu zvládnou. :-)

2 Klér Klér | Web | 3. ledna 2018 v 11:28 | Reagovat

[1]: Uvidíme. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama