Exploze Babylonu tak trochu jinak... *5*

10. ledna 2018 v 16:05 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Justin: "Už mě nebaví to, jak se o mě každý strachuje, je mi fajn," pustil jsem Brianovu ruku a naštvaně odešel do postele... všechen strach se pomalu měnil ve hněv.

Brian: Měl jsem dost... v jednu chvíli je jako hromádka neštěstí a v tu další plive oheň. Já už vážně netuším, co s ním mám dělat. Zatracenej výbuch v Babylonu... možná mě to konečně přimělo říct, že ho miluju, ale vidět ho takhle... "Bude v pohodě?" jo Maikey, kéž bych na tohle znal odpověď.

Justin: Praštil jsem sebou do postele a nevěděl, co dělám, co udělat, co budu dělat... abych se zase vrátil do normálu. Napadlo mě, že bych mohl něco nakreslit. Vzal jsem si svůj skicák a začal si něco čmárat. Trochu mě to uklidnilo

Brian: S omluvou jsem Maikeyho poslal pryč. Hned na to jsem se vydal do ložnice, Justin kreslil, alespoň něco pozitivního. Ale ignoroval mě, věděl jsem, že bude lepší nechat ho být. Pár hodin jsme proto byli každý na svém písečku.



Justin: Dokončil jsem kresbu, Brian vedle mě usnul. Probudil jsem ho sladkým polibkem. "Nedáme si společnou sprchu?" poškrábal jsem ho na krku. Vím, že tohle ho maličko dostává do varu. Pohladil jsem ho po vlasech.

Brian: Nechápal jsem ho... střídal nálady, jak ponožky. "Nemám chuť," odsekl jsem a šel jsem do kuchyně. Potřeboval jsem upustit trochu páru. Vím, že momentálně potřebuje pomoc, ale šílel jsem z toho.

Justin: Šel jsem do sprchy tedy sám. Pustil jsem si příjemnou vodu, opřel jsem si čelo o dlaždičky a nechal jsem na sebe dopadat kapky vody. Zavřel jsem oči a sám sebe proklínal za to, jak se chovám. Nechci ho ničit... ale copak za to můžu?

Brian: Odešel do sprchy a já se najednou cítil hrozně. To, čím si prošel, bylo hrozné... umřeli tam lidi... on tam mohl umřít. Možná bych mohl zkusit mít víc pochopení. Nevydržel jsem to a vydal jsem se za ním. "Můžu?"

Justin: Přikývl jsem. "Omlouvám se..." šeptl jsem a spustily se mi slzy, které přes dopadající vodu nebyly naštěstí poznat. Strašně mě to bolelo a zároveň mě vše mrzelo. "Pochopím, když budeš chtít, abych se odstěhoval."

Brian: "Co?" jen jsem na něj šokovaně koukal. Jak ho tohle, sakra, mohlo napadnout? "Tak a dost! Musíš se vzpamatovat, Justine... to, co se stalo, je hrozný... ale ty žiješ... a jsi tady... se mnou... o stěhování nechci nic slyšet!"

Justin: Nedokázal jsem se na něho podívat. "Už mlčím." Nechci, aby to takhle bylo dál... vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, jestli se vůbec můžu hnout, aby se nenaštval ještě víc, bál jsem se i cokoliv říct.

Brian: Tak dobře, mám pocit, že tohle měl opačný účinek, než jsem chtěl... doufal jsem, že mu to pomůže, aby se vzpamatoval, ale začínám mít pocit, že jsem to posral ještě víc. "Promiň, Justine.. já jen nevím, co s tebou mám dělat."

Justin: "Miluju tě, moc dobře to víš, Justine," řekl tiše. "Já ti takhle nechci ubližovat, nechci, aby ses kvůli mně trápil, a už vůbec nechci... abys mě někdy opustil," řekl jsem docela tiše, ale stále jsem k němu stál zády a měl čelo opřené.

Brian: "Já nikam nejdu," přistoupil jsem k němu a zezadu ho objal. Jemně jsem ho políbil na rameno. Justin se konečně otočil a objal mě kolem krku. "Dám se dohromady... už jen kvůli tobě... neboj," políbil mě.

Justin: "Briane, věříš mi, že tě nechci takhle trápit, že jo? Já sám nevím, co dělat," začal jsem mu na rameno vzlykat. "Miluju tě," šeptl jsem a zabořil jsem mu hlavu do ramene a nechal jsem slzám volný průběh.

Brian: "Věřím... ale není to snadný," zašeptal jsem. Chvíli jsme ještě stáli ve sprše a následně jsme se vzájemně osušili a šli si lehnout do postele. Nechtěl jsem strávit den zalezlý v posteli, ale zdálo se, že Justina nikam nedostanu.

Justin: Leželi jsme vedle sebe vedle sebe, lehce mě hladil na boku a já jen tiše vzlykal, nevěděl jsem pořádně nic, jen jsem chtěl být s ním...

Brian: Justin po chvíli usnul, byl jsem rád, už jsem to fakt nezvládal. Ale já sám jsem tam nemohl dál ležet, potřeboval jsem na vzduch. Napsal jsem Justinovi vzkaz, že se brzo vrátím a ať mi zavolá, kdyby něco. Následně jsem se vydal ven a skončil jsem u holek doma, potřeboval jsem vidět Guse.

Justin:: Převaloval jsem se v posteli, začal se mi zdát sen. Šel jsem s Brianem do Babylonu... a ano... vrátil se zpět ten prokletý výbuch... ale tentokrát... to Brian nepřežil. Vzbudil jsem se celý zpocený a sám v posteli.

Brian: Holky se hned vyptávaly, jak na tom Justin je, ale mě zajímal jenom Gus. Šel jsem hned za ním do pokojíčku a vzal ho do náruče "Ahoj, sonny boy," najednou jsem se cítil mnohem lépe.

Justin: Po chvíli paniky jsem našel jeho vzkaz, že se šel projít... měl jsem strašně velké nutkání mu zavolat. Ale věděl jsem, že už mě má plné zuby a potřebuje chvíli pro sebe.

Brian: Zkontroloval jsem pro jistotu telefon, zda mi Justin nevolal. Zmeškaný hovor jsem neměl, tak jsem předpokládal, že stále spí nebo jsem v to alespoň doufal. S Gusem jsem šel dolů za holkama. Nabídly mi něco k jídlu, neodolal jsem, kručel mi žaludek.

Justin: Doufal jsem, že se vrátí, co nejdříve domů... sedl jsem si do rohu postele, přitáhl si nohy k sobě a začal brečet... to, že bych jej ztratil, mě ničilo. Ale, sakra, byl to jen sen..

Brian: Skvěle jsem se najedl... možná doslova přežral. Šel jsem se proto na chvíli posadit na gauč, abych to strávil. Gus mě následoval a ani nevím jak, ale najednou jsem spal. Byl jsem úplně vyřízený.

Justin: Už byl pryč celé odpoledne, vzal jsem tedy telefon a vytočil Briana... nebral mi to. Začal jsem mít strach. No tak... zvedni to, Bri...

Brian: Když jsem se probudil, byla už tma, nechápal jsem, jak jsem mohl prospat celé odpoledne. "Proč jste mě, sakra, nevzbudily, Linds?" než mi stihla cokoliv odpovědět, byl jsem na cestě pryč, jenže v momentě, co jsem otevřel dveře, stál před nimi Justin, celý udýchaný...

Justin: "Pane bože, kde jsi byl?" Padl jsem mu okolo krku. Byl jsem tak strašně šťastný, že ho vidím, že ho držím... že je konečně tady.

Brian: "Jus... já... byl jsem tady," držel se mě jako klíště. Co se zase, sakra, stalo?

Justin: Popotáhl jsem. Pustil jsem ho, protože jsem cítil, že se mu to už nelíbí. "Nechtěl jsem ti volat... věděl jsem, že potřebuješ chvíli pro sebe."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 10. ledna 2018 v 20:31 | Reagovat

To je děs je mi je moc líto doufám že se z toho Justin dostane. :-(

2 anime-universe-stories anime-universe-stories | Web | 11. ledna 2018 v 14:31 | Reagovat

:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama