Exploze Babylonu tak trochu jinak... *6*

15. ledna 2018 v 12:00 | Klér a Janča |  Exploze Babylonu tak trochu jinak...
Brian: "Jen jsem potřeboval na vzduch, Justine.. co se stalo?" začínal jsem mít pocit, že je na mě trochu naštvaný. Na jednu stranu jsem se nedivil, ale... já fakt nevím, jak takovýhle věci zvládat.

Justin: "Měl jsem noční můru," vydechl jsem. Nevěděl jsem, co dělat. "Měl jsem o tebe strach. Zdálo se mi... že jsem tě ztratil."

Brian: "Jsem v pohodě," pohladil jsem ho po vlasech. "Nechceš jít dál, Justine?" zeptala se Linds. Justin jen přikývl a vešel. Holky mu hned taky nabídly jídlo, kupodivu si dal a celé ho snědl. Byl jsem rád, ale něco mi říkalo, že tohle nic neřeší.

Justin: "Promiň, že tolik vyvádím... fakt jsem se bál. A už jsem to nevydržel." Přisedl jsem si blíže k Brianovi a objal ho, když jsem dojedl.

Brian: Linds s Mel po sobě koukaly, myslím, že byly jeho chováním zaskočené... stejně jako já.



Justin: Všichni se na mě dívali velmi zvláštně. Byl jsem v rozpacích.

Brian: "Chceš jít domů?" zeptal jsem se ho pro jistotu. Začínal vypadat, že se tu necítí moc dobře.

Justin: Jen jsem pokrčil rameny, nechtěl jsem nikoho urazit nebo tak.

Brian: "Tak jdeme," oznámil jsem, myslím, že nemělo cenu ho tu dál mučit.

Justin: Pomohl mi vstát. "Rád jsem vás viděl, holky," usmál jsem se a rozloučili jsme se. Ruku v ruce jsme šli domů.

Brian: Došli jsme domů a Justin se šel posadit na pohovku. Sedl jsem si k němu a pustili jsme si televizi. Zdálo se, že se zase trochu uvolnil.

Justin: Cítil jsem se docela zvláštně. Nevěděl jsem pořádně, co jsem si o tom chování měl myslet. Lehl jsem si tak, že jsem měl u Briana nohy

Brian: Justin zničehonic navrhl, že bychom mohli jít k Woody's... nechápal jsem to... myslel jsem, že nechce jít ani na ulici, natož tam. Ale souhlasil jsem.

Justin: Potřebuju se odreagovat, nedalo se to vydržet. Sice budu sedět někde v koutě... ale budiž.

Brian: S Justinem jsme se připravili a vyrazili do Woody's. Bál jsem se, že to na něj bude moc... ty lidi a hudba... chvíli se taky držel u mě, ale nakonec se zdálo, že se aspoň trochu začínal uvolňovat.

Justin: Stále jsem se držel u Briana. Jednou jsem byl na něm namáčknutý více, někdy méně. Ale nebudu lhát... pil jsem dost.

Brian: Justin to nějak začínal přehánět s pitím... vím, že zastávám pravidlo, pij, jak chceš, hlavně to nedělej sám, ale... tohle fakt začínalo být moc. "Trochu zpomal."

Justin: Chytl mi ruku, ve které jsem držel skleničku, kterou jsem se do sebe chystal kopnout. "Přeslechl jsem se?"

Brian: "Už máš dost, Justine," Justin se jen zasmál a následně do sebe tu skleničku stejně hodil. Už začínám chápat, proč chtěl k Woody's.

Justin: Jen na mě nevěřícně koukal. "No co?" odkašlal jsem si. "Hele, pokud s tím máš problém, tak můžeme táhnout domů," už ze mě značně mluvil ten alkohol.

Brian: Myslím, že právě teď vím, jak se cítil on, když jsem s ním takhle někdy jednal já... bylo mi fakt hrozně. A ještě hůř, protože jsem věděl, že potřebuje moji pomoc, ale já mu jí nebyl schopný dát. "Záleží na tobě, co chceš," asi nebylo nejlepší dát mu možnost se rozhodnout, ale... každý na to má právo.

Justin: "Co chci?!" zvýšil jsem hlas. "Ty víš moc dobře, co, kurva, chci," šťouchl jsem do něho a nevěděl, jestli se smát nebo brečet. Objednal jsem si další skleničku. Zahučela ve mně dřív, než ji číšník položil na stůl.

Brian: Nerozuměl jsem mu... jak, že vím, co chce? Jak to mám, sakra, vědět, když ho právě teď ani nepoznávám!? "A co chceš, Justine? Budeš mi tady muset trochu pomoct."

Justin: "Domov, milujícího partnera, rodinu... vzpomínáš?!" praštil jsem do stolu a měl slzy na kraji. Objednal si další skleničku.

Brian: Ah a jsme doma. Samozřejmě, že on chce všechny tyhle věci a já mu je byl ještě včera připravený dát... pak se z něj stalo ale tohle a já bojím se ho i dotknout. "Už jsem ti řekl, co k tobě cítím."

Justin: "Já vím, ale i přes to mám dojem, že... to nebude tak horký," uchechtl jsem se.

Brian: Chápu jeho pochyby, zažil si se mnou svoje a být on, viděl bych to stejně. Ale i přes to... jo ranilo to moje city, mě Briana Kinneyho. "Nikdy jsem nic nemyslel víc," skoro jsem to zašeptal.

Justin: Zvedl jsem k němu pohled a dopil skleničku. "Jdeme domů, tohle nemá cenu," zvedl jsem se a snažil se jit, ale jaksi ten alkohol byl proti.

Brian: Tak teď jsem nevěděl, kterej Justin je horší.. ten vyděšenej nebo tenhle, co se chová jako blbec. Jenže nad tím jsem neměl čas přemýšlet, protože jsem ho musel chytit dřív, než skončil na zemi.

Justin: Doplahočili jsme se za mého pořvávání na ulici konečně domů. Svlékl jsem ze sebe všechno, co jsem měl na sobě už málem přede dveřmi.

Brian: Měl jsem co dělat, abych ho udržel a zároveň mu bránil ve svlíkání pomalu na ulici. Hned jsem ho dostal do postele, pomalu bych řekl, že vypadal roztomile, ale v momentální situaci jsem ho chtěl spíš zabít. "Vyspi se z toho."

Justin: "Nejsi moje máma," vyštěkl jsem na něho a vztekle se přikryl a otočil se k němu zády. "Neříkej mi, co mám dělat."

Brian: "Fajn, jak chceš," měl jsem toho vážně dost. Dokonce jsem si ze vzteku šel radši lehnout na pohovku a myslím, že Justin byl i rád.

Justin: Ráno jsem se vzbudil s třeštící hlavou. Zakňoural jsem bolestí a přetočil se. Nebo spíš... snažil se o to. Zjistil jsem, že jsem v posteli opět sám.

Brian: Když jsem k ránu nabyl vědomí, myslel jsem, že mě ta bolest zad zabije. Ale myslím, že bylo lepší přetrpět tohle, než běsnícího Justina. Bál jsem se jen hnout, jen abych ho náhodou nevzbudil.

Justin: Snažil jsem se posadit. "Kurva..." zanadával jsem si, když mě bolest hlavy stále srážela do peřin.

Brian: Když jsem ho uslyšel, pomalu se mi zastavilo srdce. Byl vzhůru a zdálo se, že má po včerejším popíjení asi dost. I když se mi moc nechtělo, šel jsem ho raději zkontrolovat "Dobrý?"

Justin: "Mám okno a k tomu mě šíleně bolí hlava, tak co myslíš? A jinak... dobré ráno," vydal jsem ze sebe a díval se na něj, taky nevypadal, že by se vyspal nejlépe. Moment... "Kde jsi spal?" něco mi nesedělo.

Brian: "Na pohovce... myslel jsem, že budeš radši, když u tebe nebudu," vydechl jsem. Hned na to jsem mu šel raději do kuchyně pro vodu a aspirin, sice si tu bolest zasloužil, ale... "Na, tady máš."

Justin: Do hajzlu... já to asi včera přehnal a ublížil mu. Sice nevím jak, ale vypadal, že ho to hodně vzalo. Spolkl jsem prášek a poděkoval mu. Teď nejen, že se mi rozpadne hlava... bolí mě ho vidět tak zklamaného.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. ledna 2018 v 23:12 | Reagovat

Tak to je hrozné ale doufám že se z toho Justin dostane. [:tired:]  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama