Vracím se do Pittsburghu! *1*

26. února 2018 v 10:00 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

V letadle jsem si sedl na své místo u okénka a připoutal se. Se slzami v očích jsem se podíval ven, můj pohled směřoval na modré nebe, do kterého brzy vzlétnu. Opravdu je tohle správná cesta? Dokážu bez něho dále žít? Proč se nepřišel rozloučit? Možná nechce způsobit větší bolest nám obou... ale... rád bych ho alespoň naposledy obejmul. Sklopil jsem pohled a pohrával si s prsty, mám teď v hlavě strašně velký zmatek, v srdci bolest... takovou bolest ani slovy vyjádřit nejde. Povzdechl jsem si a popotáhl... "Nikdy na tebe nezapomenu, vždy tě budu milovat..." šeptl jsem si pro sebe. Jak bych ale mohl zapomenout... na něho nezapomene nikdo... přes víčko se mi přehouply slzy...


V New Yorku nebylo hezké počasí... pršelo dost silně. Vyzvedl jsem si své zavazadla a našel si telefon na taxi. Myslel jsem stále na něho... co teď asi dělá. Zavolal jsem si taxi, které mě odvezlo do bytu strýčka Daphne. Nikdo nebyl doma, jen jsem měl krátký vzkaz na stolku. Pousmál jsem se a šel se nastěhovat do svého pokoje. Když jsem se podíval z okna, měl jsem neskutečný výhled na NY... jak v černém plášti prosvítají světýlka domácností, mrakodrapů... v tu chvíli jsem si neskutečně přál, aby tu Brian mohl stát se mnou a obdivovat tu krásu. Začal jsem si vybalovat věci... vše stále vonělo po Brianově bytě. To odloučení je pro mě čím dál tím těžší... měl jsem chuť si najít první letadlo, které by mě odvezlo zpět do Pittsburghu za jedinou osobou, kterou jsem kdy dokázal opravdu milovat. V tašce jsem našel malý, zdánlivě zlatý rámeček, ve kterém byla naše poslední vyfocená fotka… těsně před tím, co jsme se měli vzít. Oba v obleku s širokým upřímným úsměvem. Oči se mi znovu zaleskly. Začínám se velmi obávat, že tohle bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Trochu doufám, že se neuchytím a skončím na ulici, aby měl pádný důvod sem za mnou přiletět a zachránit mě.
Před Brianem jsem se vždy snažil slzy držet co nejvíce, ale teď... brečím jak malý kluk... a proč? Protože tohle opravdu neskutečně bolí... ty naše dohody mě jednou zničí... pár jsme byli tak strašně krátce... dosáhl jsem něčeho, o co jsem se snažil už od začátku a teď je to znovu v troskách, kvůli jednomu kritikovi a nátlaku ze strany Lindsay, že bych se mohl stát úspěšným. Ale já opravdu nechci... stále si přeji být s ním víc, než cokoliv... ale Lindsay řekla... a tak jsme se tak nějak všichni rozpadli...

S fotografií v ruce jsem se posadil na postel, nemohl jsem z ní pustit oči... na sklo dopadaly malé slzy, které se mi skutálely z tváře. Na parapet mi hrál smutnou baladu déšť. Pomalu jsem si lehl a díval se na bílý strop, který se stal jakoby plátnem, kde se mi promítaly všelijaké vzpomínky a nejen s Brianem. Najednou někdo otevřel dveře bez zaklepání. "Ty už jsi tady? Ahoj, já jsem Erik, Strýček Daph," pousmál se, ale úsměv mu dlouho nevydržel, když mě viděl v takovém stavu. Sedl jsem si... "Já jsem Justin, jak již jistě víte… nebude vám vadit, kdybyste mě nechal ještě chvíli o samotě?" zavřel jsem oči a popotáhl. "Oh, jistě, seznámíme se později, zítra je taky den. Za těmito dveřmi máš svojí koupelničku. Kdyby si něco potřeboval, určitě mě najdeš v mém pokoji," jeho odchod mi potvrdilo tiché klapnutí dveří.

O dva roky později

Dostal jsem se tam, kam jsem chtěl... měl jsem všechno, tedy vše ne... Briana jsem tu neměl. Sedl jsem si na postel, vzal jsem mobil a zavolal jsem Brianovi...

Brian (B): "Ahoj, Justine."
Justin (J): "Ahoj, jsem tak rád, že tě alespoň slyším."
B: "Neříkej mi, že se nudíš," zasmál se.
J: "Ani nevíš… jak strašně mi tu chybíš," vydechl jsem.
B: "Taky mi tu chybíš, Justine," vydechl.
J: "Už jsem si vydělal spousty peněz. Chtěl bych se vrátit domů, za tebou."
B: "Zbláznil ses? Teď když vyděláváš nejvíce?" typický Brian, myslí hlavně na peníze.
J: "Mám vyděláno tolik, že už prakticky nemusím nic dělat," zasmál jsem se.
B: "V tom případě se mi vrať… prosím..." zněl strašně zoufale.
J: "Briane, děje se něco?"

V telefonu se ozvalo jen šumění a poté to položil bez odpovědi. Tohle mě opravdu vyděsilo. Hned jsem sháněl nejbližší let zpět do Pittsburghu. Objednal jsem si hned letenku, sbalil si věci a zaplatil strýčkovi Daphne za jeho pohostinnost. "Rád jsem tě poznal, Justine. Hodně štěstí," pohladil mě po tváři. Jen jsem se usmál a hned si volal taxi. Když přijel, naložil mi věci, nasedl jsem a hned jsem se pokoušel Brianovi znovu dovolat. Marně... vůbec mi to nebral. Na žádnou z mých hlasových zpráv neodpověděl, ani na tu blbou SMS… nic. Strašně jsem se o něho bál. Zítra máme malé pomyslné výročí od doby, co jsme se poznali. Zastavil mi na letišti, vystoupil jsem, nechal jsem si překontrolovat zavazadla. Měl jsem to do letadla jen tak tak.

Usedl jsem na své místo u okénka a celou dobu jsem myslel jenom na něho. Modlil se, aby mu nic nebylo. Nemohl jsem ani usnout... měl jsem pocit, jako by to bylo nekonečné. Konečně jsme přistávali v Pittsburghu. Měl jsem slzy na krajíčku... hned se mi vše vybavilo. Taxi mě vezl známými uličkami... jak jsem jen tohle vše mohl jen tak opustit? Jak jsem mohl opustit jen tak jeho? Dva roky od sebe. Šílenost.
Nechal jsem se odvést přímo před dům, kde Brian bydlel, doufám, že tam bydlí stále. Vyjel jsem výtahem nahoru do posledního patra. Zabouchal jsem na dveře. Otevřel mi někdo úplně jiný. "Přejete si?" usmál se. "A-asi jsem si spletl byt. Hledám Briana Kinneyho. Nevíte, kde teď bydlí?" nahrnuly se mi slzy do očí. "Bohužel," zavřel dveře. Měl jsem strašně svíravý pocit. Kde teď, sakra, bydlí?

S kufrem jsem se vydal do jídelny a nedokázal jsem slzy již zadržet. Alespoň, že jídelna stála tam, kde kdysi stávala. Vešel jsem dovnitř. "Sunshine!" přiběhla mě hned obejmout Debbie. Tak strašně rád jsem ji viděl. Jídelnou se ozval obrovský potlesk. "Co, že si se vrátil zpět do Pittsburghu?" držela mě za ramena a dívala se mi do očí. "Debb, kde je Brian?" úsměv jí rázem z tváře zmizel. To mé slzy spustilo nanovo. "Leží v nemocnici... nechtěl, abychom ti kdokoliv volal nebo něco řekl." V tu chvíli, kdy to řekla, by se ve mně krve nedořezalo.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 26. února 2018 v 20:42 | Reagovat

Co se stalo Brianovi netrpělivě budu čekat na další díl. O_O

2 Klér Klér | Web | 26. února 2018 v 21:11 | Reagovat

[1]: Snad bude brzy. :D

3 Janča Janča | Web | 27. února 2018 v 10:34 | Reagovat

O_O Chudák Brian! :-( Úžasný začátek! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama