Březen 2018

Vracím se do Pittsburghu! *4*

28. března 2018 v 10:00 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Už jsem se oblékal, že půjdu na tu prohlídku domu, který pro nás vybrala Jennifer, když tu mi zvonil telefon. Podíval jsem se na jméno volajícího: "Brian".

J: "Ahoj, Bri, děje se něco?" zvedl jsem to překvapeně.
B: "Justine, prosím, nechoď na žádnou prohlídku domu," řekl vystrašeně.
J: "Proč? Stalo se něco?" dost mě znepokojil.
B: "Měl jsem zlý sen. A navíc... mám stále Britin... není třeba nic jiného," vydechl.

Počkat... on si nechal Britin, i přes to, že jsem odletěl? Teď jsem nevěděl, co si myslet. "Dobře, nepůjdu," vydechl jsem plný překvapení. Rozloučil jsem se s ním a zavěsil. Co to mělo sakra znamenat? Zavolal jsem Jennifer, aby prohlídku a celkový zájem o dům zrušila, že už dům máme. V hlavě mi šrotovalo, proč si jen Britin nechal. A co, že se mu zdál hnusný sen, vždyť nikdy na sny nedával... zůstal jsem oblečený a vydal jsem se za ním do nemocnice.

News *2*

28. března 2018 v 8:00 | Klér |  News
Zdravím všechny věrné, i nově příchozí, čtenáře.
Nedávno, tak... tři nebo čtyři dny zpátky, jsem narazila na tuto PETICI. Cílem petice je vlastně snaha docílit toho, aby se natočila nová série Queer as Folk, i po tolika letech.


Vracím se do Pittsburghu! *3*

17. března 2018 v 12:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Celý den jsem byl jako na trní, nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem vůbec hlad, ještě, že tu pro mě byla Daphne a Debbie. Jinak bych to opravdu nedával. Doufal jsem, že se doktorům ta rakovina podaří odstranit už konečně celá. Pomáhali mi vybrat dům, kde bychom mohli bydlet. Nebylo to nic lehkého, tak jsem pozval mamku, ta se v tom přeci jen vyzná. "Ahoj, zlatíčko," silně mě objala, neviděli jsme se prakticky od doby, co jsem odletěl do NY. "Ahoj, mami, rád tě vidím." pohladil jsem ji po zádech. Pustila mě a usmála se.

Vracím se do Pittsburghu! *2*

7. března 2018 v 13:00 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Stál jsem tam jako opařený. "Můžu si tu nechat věci?" vyhrkl jsem, musím za ním. "Jistě." hodil jsem si kufr dozadu do kumbálu. Ani jsem se nezeptal, proč tam Brian leží, vydal jsem se rovnou za ním. Před očima jsem měl ty nejčernější scénáře. Takový to strach jsem o něj už dlouho neměl. Hned, co jsem přišel do nemocnice, zamířil jsem na nejbližší sesternu a ptal se jich, kde leží Brian a jestli by mi mohl někdo říct, co s ním je. "A jste rodinný příslušník?" ptal se mě doktor. Kurva teď mi to nebudou chtít říct... "Ne tak docela, jsem jeho..." dlouho jsem přemýšlel, jestli to vlastně můžu říct, "partner." nakonec jsem to řekl. "Zavřete dveře a posaďte se tu, prosím," ukázal mi na židli.

Celou dobu jsem nemohl uvěřit tomu, co mi doktor říkal... rakovina se mu znovu vrátila. Slzy se mi pomalu spouštěly. Není na tom dobře... strašně mě píchalo u srdce. "Můžu ho, prosím, vidět?" ani jsem sám nevěděl, jestli ho chci vidět... ale cítil jsem, že mě potřebuje u sebe. "Jistě.," odvedl mě před jeho pokoj. Přes prosklené dveře jsem se podíval dovnitř, zrovna spal. Tak pohublý už na pohled. "Jak... jak dlouho tu leží?" zlomil se mi na konci hlas. "Více, jak dva měsíce, myslím." odpověděl doktor, zdvořile se omluvil, že už musí jít. Asi pět minut jsem stál před dveřmi, než jsem sebral odvahu jít dovnitř.