Vracím se do Pittsburghu! *3*

17. března 2018 v 12:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Celý den jsem byl jako na trní, nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem vůbec hlad, ještě, že tu pro mě byla Daphne a Debbie. Jinak bych to opravdu nedával. Doufal jsem, že se doktorům ta rakovina podaří odstranit už konečně celá. Pomáhali mi vybrat dům, kde bychom mohli bydlet. Nebylo to nic lehkého, tak jsem pozval mamku, ta se v tom přeci jen vyzná. "Ahoj, zlatíčko," silně mě objala, neviděli jsme se prakticky od doby, co jsem odletěl do NY. "Ahoj, mami, rád tě vidím." pohladil jsem ji po zádech. Pustila mě a usmála se.


Ukázala mi pár návrhů a jeden dům se mi vážně zalíbil, tak mi domluvila schůzku. Podíval jsem se na hodinky, za deset minut sedm. Zvedl jsem se od stolu, "Už půjdu," řekl jsem sklesle, bál jsem se o něho. "Dej nám pak vědět. A drž se, on to zvládne," objala mě Debb. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvést k nemocnici. Byl jsem strašně nervózní. Vešel jsem dovnitř a na recepci se hned ptal po Brianově doktoru. Sestra mě za ním dovedla. Zaklepal jsem. "Dobrý večer, jdu se zeptat jak dopadla operace panu Brianovi Kinneymu." potila se mi ruka. "Posaďte se, pane... Taylor?" jen jsem přikývl a sedl si naproti němu. "Podívejte, pan Kinney šel na operaci značně pozdě," polilo mě horko, bál jsem se, co řekne dál, "ale, vypadá to, že jsme tímto zákrokem dokázali odstranit všechny zárodky rakoviny," tak obrovský kámen ze srdce mi spadl, až jsem se divil, že to nebylo slyšet. "Ovšem přesněji to budeme vědět po dalších vyšetřeních." dodal s lehkým úsměvem doktor. Hlasitě jsem vydechl. "A jak je na tom teď?" zeptal jsem se nervózně. "Je stabilizovaný a měl by hodně odpočívat. Bude teď dost zesláblý. Ale má hodně velké naděje, že se ze všeho opravdu dostane," usmál se na mě doktor. "Mohu za ním?" přikývl. "Pokoj má stále stejný."

Chvíli jsem stál přede dveřmi a díval se na něho, jak spí. Poté jsem se zhluboka nadechl a otevřel dveře. Sedl jsem si k jeho posteli a pozoroval ho. Nedalo mi to a chytl jsem ho za ruku a letmo ho políbil na čelo, což ho vzbudilo. "Ahoj, Briane." pohladil jsem ho palcem po hřbetu ruky. Snažil se usmát, druhou rukou jsem mu dal vlasy pryč z čela a očí. "Jak se cítíš?" nedalo mi to, zeptat jsem se musel. "Jako vykastrovaný buzík, co má umělý koule," zašeptal s úsměvem, klasický Bri. "Mluvil jsem s doktorem. Říkal, že by to snad mělo být vše OK, ale víc mu pak prokáží další vyšetření. A také jedna velká novinka... budu kupovat dům pro nás dva. Ještě to tedy není jisté, že to bude zrovna ten, půjdu se na něj zítra podívat." pohladil jsem po palcem po čele. Usmál se. "Nechám tě pořádně si odpočinout. Jsi opravdu hodně zeslabený," políbil jsem ho na rty, viděl jsem, jak usíná. "Přijdu zase zítra. Dobrou noc, zlato," jen jsem mu pustil ruku, myslím, že zase usnul. S úsměvem jsem odcházel. Nechal jsem v nemocnici na sebe telefonní číslo, aby mi mohli při nějakých změnách zavolat. To, co jsem zjistil, jsem zavolal Daphne a Jennifer, Debb jsem to řekl pak osobně. Když u ní bydlím.


"A... co vlastně Michael? On už se o Briana nezajímá?" teď mě to tak došlo. Protože on byl podle mě první, kdo to vůbec věděl. "Víš," řekla Debbie sklesle, už tohle samo o sobě neznačí nic dobrého, "on, tak nějak na Briana kašle. Přitom Brian mu nic neudělal, vůbec jeho chování nechápu," povzdechla si, ono to podle jejího výrazu vypadá, že se ani u Debbie dlouho neukázal. Šel jsem tedy do svého pokoje a vzal telefon a zavolal mu. "Ahoj, Michaeli!" pozdravil jsem ho radostně. "Ahoj, Justine, co potřebuješ?" no... nezněl moc přátelsky, až mě to dost překvapilo. "Jen, že jsem se vrátil do Pittsburghu a dlouho... fakt dlouho jsem tě neviděl. Nechtěl bys zajít na skleničku k Woody's?" pousmál jsem se, i když on to vidět nemohl. "Možná někdy jindy," ani se nerozloučil a zavěsil to. Tak toto jsem opravdu nechápal. Že zrovna Mikey... nechápavě jsem kroutil hlavou. Dost mě to mrzelo... chtěl jsem se ho zeptat na Rage, ale s tímto přístupem. Když se s mnou nechce bavit... tak to nějak rozmazávat nebudu. Ovšem, zajímalo by mě, co za tím stojí. Mohl bych pak zkusit kontaktovat Bena, ten by mi mohl něco říci. Dnes už ale ne, bylo moc pozdě a navíc já byl strašně unavený, ty dva dny co jsem tu, jsem prakticky nespal. A teď, když už vím, jak to s Brianem je, tak jsem celkem s klidným srdcem mohl usnout. Jen mé myšlenky občas zkazil Michael.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 17. března 2018 v 13:17 | Reagovat

Boží díl! <3 Ale ten Michael O_O

2 Klér Klér | Web | 17. března 2018 v 13:24 | Reagovat

[1]:
Mno... :-(

3 Karin Karin | 17. března 2018 v 20:36 | Reagovat

Je fajn že se je Brian v pořádku co se stalo Michaelem. :-(  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama