Květen 2018

Vracím se do Pittsburghu! *8*

16. května 2018 v 12:08 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Hodil jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, a letěl do nemocnice. Ohlásil jsem se na recepci. Hned mě poslali za doktorem. Zaklepal jsem: "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, tak jsem vstoupil. "Dobrý den, pane Taylor. Posaďte se," ukázal mi na židli. "D-dobrý den," řekl jsem udýchaně a posadil se. "Pan Kinney chtěl zítra jít na poslední rozloučení, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, nemohu ho proto pustit. A taky ten incident, co se dnes stal," povzdechl si. "Jaký incident?" nechápal jsem. "Objevil se tu, nejspíše, váš opilý otec. Než ho kdokoliv stačil zadržet, dostal se k panu Kinney do pokoje a nejen slovně jej napadl." Měl jsem naprostou hrůzu v očích, co tady zase chtěl? Po tolika letech... byl jsem zmatený. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Pokud ho chcete vidět, můžete za ním jít," řekl doktor. "Spíš jestli on chce vidět mě," šeptl jsem a zvedl se. Zastavil se až před dveřmi jeho pokoje, už přes sklo jsem mohl vidět, jak má monokl okolo oka.

Vracím se do Pittsburghu! *7*

1. května 2018 v 18:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Uběhlo pár dní od toho, kdy jsme se to dozvěděli. Nebyl jsem ale schopný to Brianovi říct, mněl jsem co dělat s Debbie, když ji vlastně vůbec došlo, co se stalo... že přišla o jediného syna. Neměl jsem prakticky na nic čas, stále jsem místo ní byl v jídelně. A za Brianem jsem tedy prakticky nechodil, a když už, bylo mi hrozně ze sebe, že nejsem schopný mu říct pravdu. Ale dnes už budu muset, jdu za ním s Benem, aby mu předal tu obálku. Mám z toho strašný strach, aby se mu to nezhoršilo... nechci, aby v té nemocnici byl ještě déle. Už to ale nedokážu před ním déle tajit.
Dojeli jsme k nemocnici a mě se najednou udělalo tak strašně spatně. "V pohodě?" podíval se na mě Ben, "Jsi úplně bledý," konstatoval. "J-já ani nevím," vydechl jsem, "mám strašný strach, co to s ním udělá," podíval jsem se do podlahy. "Zvládnete to, věřím tomu," pohladil mě po rameni. Vystoupili jsme a šli.
"Justine," řekl s nadšením, když mě uviděl po dlouhé době. Ale ten úsměv se mu brzy z tváře ztratil. "Už to nedokážu déle tajit," vydechl jsem a musel jsem si sednout.