Vracím se do Pittsburghu! *7*

1. května 2018 v 18:30 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Uběhlo pár dní od toho, kdy jsme se to dozvěděli. Nebyl jsem ale schopný to Brianovi říct, mněl jsem co dělat s Debbie, když ji vlastně vůbec došlo, co se stalo... že přišla o jediného syna. Neměl jsem prakticky na nic čas, stále jsem místo ní byl v jídelně. A za Brianem jsem tedy prakticky nechodil, a když už, bylo mi hrozně ze sebe, že nejsem schopný mu říct pravdu. Ale dnes už budu muset, jdu za ním s Benem, aby mu předal tu obálku. Mám z toho strašný strach, aby se mu to nezhoršilo... nechci, aby v té nemocnici byl ještě déle. Už to ale nedokážu před ním déle tajit.
Dojeli jsme k nemocnici a mě se najednou udělalo tak strašně spatně. "V pohodě?" podíval se na mě Ben, "Jsi úplně bledý," konstatoval. "J-já ani nevím," vydechl jsem, "mám strašný strach, co to s ním udělá," podíval jsem se do podlahy. "Zvládnete to, věřím tomu," pohladil mě po rameni. Vystoupili jsme a šli.
"Justine," řekl s nadšením, když mě uviděl po dlouhé době. Ale ten úsměv se mu brzy z tváře ztratil. "Už to nedokážu déle tajit," vydechl jsem a musel jsem si sednout.



BRIAN

Tou větou mě strašně vyděsil, nevěděl jsem, co si myslet. "Co se děje?" vzal jsem ho za ruku, spustily se mu slzy. "M-Michael spáchal sebevraždu." Ty slova mu ani nešla vyslovit, zlomil se mu hlas a ve mně by se v té chvíli krve nedořezalo. Mé sevření jeho ruky polevilo. "Nechal Ti tento vzkaz," podal mi lehce zakrvácenou obálku Ben, který se snažil Justina nějak... vyrovnat. Je jasné, že ho ani nevzala ta ztráta, jako spíš to, co to udělá se mnou. Nevěděl jsem, co říct. Otevřel jsem tu obálku. Na kousku papíru bylo, nejspíše krví, napsáno jen ,,jednoduché": "Miluji tě!" Nemohl jsem skoro dýchat. "B-Briane, je mi to... strašně líto," dostal ze sebe Justin a objal mě. Pak jsem mu ale ukázal ten vzkaz. Postavil se zpříma vedle mé postele a podíval se mi do očí. Nevěděl ovšem, co říci, ani já neměl slov. Zabil se... kvůli mně? "Prosím, odejděte," šeptl jsem a položil ten papírek vedle sebe a díval se do prázdna, v hlavě se mi vytvořilo tisíce otázek a začal se mi v hlavě promítat náš společný život.

JUSTIN

Bál jsem se toho... a splnilo se to. "Večer... zavolám, ano?" políbil jsem ho na čelo a společně s Benem jsme opustili jeho pokoj. Neměl jsem slov, musel jsem myslet jen na něho. Hned jsem se však ale musel vydat do jídelny, protože Debb ještě nebyla schopna pracovat.
Hodiny se strašně vlekly. Směna ubíhala pomalu. "Ahoj, Justine," uslyšel jsem za sebou, otočil jsem se a uviděl Teda. "Ahoj. Co to bude?" řekl jsem lehce chladně, protože jsem byl prostě v háji. "To, co vždy, s sebou. A je mi to všechno strašně líto, teď musíš být ze všech nejsilnější," poplácal mě po rameni. "Díky Tede," lehce jsem se usmál a šel vyřídit jeho objednávku.

Retrospect MICHAEL

Nemohl jsem to unést, Brian semnou už nechtěl promluvit ani slovo, Ben se mi snažil vyhýbat... musím, jinak to nepůjde... moc se omlouvám, mami. Dopsal jsem dopisy na rozloučenou. Sedl jsem si na zem koupelny a prohlížel si lesklou čepel nože, ve které se občas objevil i můj odraz, už to nejsem já. Je to jen schránka, zbytek těla, co už nemůže skoro ani dýchat. Dlouho... dlouho jsem váhal nad tím, jestli to udělat, zavřel jsem oči. Bylo rozhodnuto. Napnul jsem paži....

End retrospect Michaela…


JUSTIN

Už je to týden, Brian se mnou moc nechce mluvit. Zítra se koná pohřeb, to zase bude Debbie úplně v háji. Já jsem z toho taky úplně v háji, hlavně kvůli ní, Brianovi a Benovi, tak strašně moc je mi jich líto... tolik pro ně znamenal, i naše společná tvorba Rage. Ty krásné šťastné chvíle. Povzdechl jsem si a znovu roznášel objednávky. Sotva jsem se držel na nohou, opravdu jsem obdivoval Debbie, že to zvládá, tak dlouho, bez únavy a mnohdy s úsměvem. Doufám, že se nám alespoň částečně Debbie zase vrátí.
Konečně konec šichty a já si mohl jít lehnout. Když jsem přišel, Debbie seděla s kýblem zmrzliny a dívala se na teleshopping. Povzdechl jsem si, měl jsem žízeň, nalil jsem si sklenici vody. "Nechceš, se přidat?" sotva jsem slyšel, jak to řekla. "Proč ne," napil jsem se. "Vezmi si lžičku." Trocha cukru mi přeci neublíží. Vzal jsem si ji a přisedl jsem si k ní. Objal jsem ji okolo ramen a pohladil ji po něm. Pousmála se, tolik mě to zahřálo, už se dlouho ani takhle nepousmála. "V jídelně dobrý?" zeptala se. "Jo, ale jsem strašně strhanej. Nechápu, jak to tam můžeš tak dlouho vydržet," uchechtl jsem se. "To víš, když tě to baví, vnímáš to jinak," pousmála se. Jen jsem přikývl a nabral si zmrzlinu. A díval jsem se dál s ní. Když tu mi najednou začal zvonit telefon. Zvedl jsem se, abych si pro něj mohl dojít. Neznámé číslo. "Prosím?" řekl jsem nejistě. "Pan Taylor? Tady Brianův doktor..." V té chvíli by se ve mně krve nedořezalo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 1. května 2018 v 20:59 | Reagovat

Ty mi dáváš O_O Jsem zvědavá na pokračování! :-)  :-P Jinak super povídka :-D

2 Karin Karin | 3. května 2018 v 22:41 | Reagovat

Takhle to utnout potvůrko. :-(  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama