Vracím se do Pittsburghu! *8*

16. května 2018 v 12:08 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
JUSTIN

Hodil jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, a letěl do nemocnice. Ohlásil jsem se na recepci. Hned mě poslali za doktorem. Zaklepal jsem: "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, tak jsem vstoupil. "Dobrý den, pane Taylor. Posaďte se," ukázal mi na židli. "D-dobrý den," řekl jsem udýchaně a posadil se. "Pan Kinney chtěl zítra jít na poslední rozloučení, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, nemohu ho proto pustit. A taky ten incident, co se dnes stal," povzdechl si. "Jaký incident?" nechápal jsem. "Objevil se tu, nejspíše, váš opilý otec. Než ho kdokoliv stačil zadržet, dostal se k panu Kinney do pokoje a nejen slovně jej napadl." Měl jsem naprostou hrůzu v očích, co tady zase chtěl? Po tolika letech... byl jsem zmatený. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Pokud ho chcete vidět, můžete za ním jít," řekl doktor. "Spíš jestli on chce vidět mě," šeptl jsem a zvedl se. Zastavil se až před dveřmi jeho pokoje, už přes sklo jsem mohl vidět, jak má monokl okolo oka.


Po dlouhém zvažování jsem zaklepal na dveře a vstoupil. "M-můžu?" měl jsem slzy na kraji, když jsem ho tam tak viděl... úplně zničeného. "Ne," šeptl, slzy už jsem neudržel, "ty musíš..." dodal. Oddechl jsem si a šel hned k němu, jemně jsem ho objal. "Je mi to tak strašně líto..." šeptl jsem, "Co tu vůbec chtěl?" zeptal jsem se. "Zabít mě, znovu si na mě vylil všechno... že jsem z tebe udělal zrůdu, že jsi ho opustil," mluvil strašně tiše. "Já že ho opustil, on opustil mě, vyhodil mě z domu..." co si vůbec o sobě myslí. Měl jsem vztek a zároveň strach o Briana. Pustil jsem ho a sedl si k jeho posteli. Držel jsem ho za ruku a díval se mu do očí, tak zlomený výraz ještě nikdy neměl. "Briane, já... od tebe neodejdu. Už nikdy," vydechl jsem. Podíval se na mě, chtěl ke mně natáhnout ruku, ale moc mu to nešlo, tak jsem se sehnul a políbil ho sám. A mám dojem, že si musím popovídat s tátou, nenechám ho, aby mi ničil život... znovu. Seděl jsem u jeho postele, dokud neusnul. Když jsem dorazil domů, Debbie se ani moc neptala, šel jsem hned spát, měl jsem toho opravdu dost.

Pohřeb ani není potřeba popisovat... každý si dokážete představit tu atmosféru. Odvedl jsem Debb domů, sám se převlékl. "Za chvilku se vrátím, musím si ještě něco vyřídit," dal jsem ji letmou pusu na tvář. Přikývla hlavou, cítil jsem, že stejně potřebuje být sama. Moje cesta vedla za tátou, naštěstí se mi ho podařilo najít hned. Zazvonil jsem a bušil na vrata. Když otevřel dveře hned jsem na něj spustil: "Co si myslíš, že děláš?" skoro jsem křičel. "Co tady řveš?" chytl se za hlavu. "A vůbec, co tu děláš, já myslel..." ,,Myslet je to nejhorší, co můžeš dělat," přerušil jsem ho. "Můžeš mě a Briana konečně nechat na pokoji a neničit nám život... a vůbec, chceš si jít snad sednout? Že se ho neustále snažíš zabít?" byl jsem strašně vytočený. "Justine, já..." povzdechl si, vypadalo to, že se chce omluvit. "Ne, tati, my jsme spolu skončili. A ještě jednou na Briana sáhneš..." zavrčel jsem. Měl jsem co dělat, abych mu to nevrátil to, co udělal včera Brianovi. Otočil jsem se, a byl na odchodu. "Promiň, Justine," řekl s mezerou. Jen jsem se na něho otočil, zakroutil hlavou a odešel. Musel jsem za Brianem, slíbil jsem to. Když jsem tam ale přišel, spal. Pousmál jsem se a sedl si k němu, pohladil jsem ho po ruce, a čekal až přijde k sobě. Vypadal zase o něco lépe.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 17. května 2018 v 13:47 | Reagovat

Moc se těším na pokračování! :-)

2 Karin Karin | 18. května 2018 v 21:09 | Reagovat

Teda otec Justina je ale zmetek. :-(  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama