Vracím se do Pittsburghu! *9*

5. června 2018 v 15:12 | Klér |  Vracím se do Pittsburghu
Milí čtenáři, myslím, že si z mé strany zasloužíte omluvu a vysvětlení. Části bohužel nevycházejí pravidelně a ani tak dlouhé, jak byste si zasloužili. Není to však tím, že by mě psaní nebavilo (i když jsou chvíle, kdy se mi do toho vůbec nechce), ale spíš kvůli času... škola, moje osobní zájmy a také dodělávám autoškolu. Je toho teď opravdu hodně.

Co se týče tohoto příběhu, tak ho samozřejmě dopíši, ale nadále budou spíše vycházet jednodílovky, až do doby, dokud si nepředepíši celý příběh, abyste nemuseli čekat na pokračování dlouhou dobu.

Děkuji za pochopení a stálou přízeň.
Vaše Klér


BRIAN

Po probuzení na mě čekalo sladké překvapení. U mé postele seděl Justin a usmíval se. "Sunshine..." šeptl jsem. Jeho úsměv se hned několikanásobně zvětšil a pohlédl mi do očí. "Jak se cítíš?" uculil se. "Ještě lépe, když tě vidím," co se to se mnou děje? To teď budu takhle nechutně sladký?
Tyto myšlenky jsem ale hned zahnal, když se ve dveřích objevila sestra, která mi nesla snídani. "Dobré ráno, pane Kinney. Nesu vám snídani," taktéž mi věnovala úsměv, můj pohled se ihned ale vrátil k Justinovi, "Děkuju," řekl jsem ze slušnosti. "Moc tě bolí to oko?" jen co to dořekl, hned se mi vybavil včerejšek.


Retrospect Brian

"Ty hajzle!" rozletěly se dveře a v nich stál Justinův otec a už se na mě hrnul. "Ty jednoho dne zaplatíš! Zneužil si mého syna, už aby si chcípl... on tě nepotřebuje. Najde si slečnu, se kterou bude nejvíc šťastný, ztrať se mu ze života, grázle!" cítil jsem dost velkou bolest na hlavě, poté břicho. Byl jsem tak mimo, že jsem se nedokázal bránit...

End retrospect Briana

"Briane? Slyšíš mě?" slyšel jsem Justinův hlas, jen jsem kývl hlavou. "Byl jsi teď několik minut úplně mimo," zněl strašně
vystrašeně. "To... to je dobrý, já... jen se mi vybavilo to, co se stalo včera," snažil jsem se o falešný úsměv. Nahlas si povzdechl. "Ještě jednou ti ublíží..." z jeho hlasu šel zřetelně slyšet vztek. Nevěděl jsem, co mu na to říct, asi ani nebylo co.
Najednou mu začal zvonit telefon, "Promiň," šeptl, zvedl se a poodešel od postele, hovor přijal. Nic neříkal, ten, kdo mu volal, mluvil docela dlouho. ,,Jo, už jdu domů," posmutněl a šel zpět ke mně. "Je mi to moc líto, ale už budu muset jít. Debbie potřebuje pomoct," políbil mě na čelo a už mi zmizel ve dveřích.

JUSTIN

Z nemocnice jsem doslova vystřelil a běžel hned k Debbie. Nic vážného se nedělo, ale chtěl jsem být u ní co nejdříve. Opravdu nevím, kde mi hlava stojí. Brian mě potřebuje, Debbie mě potřebuje.
Jen co jsem dorazil domů, přivítala mě vůně koláče. "Prosím, nezanesl bys to do jídelny, když máš teď směnu?" přikývl jsem. "Neboj se, určitě se už za chvilku budu moct vrátit zpět do práce," uklidňovala mě a pohladila po rameni. "Zatím to zvládám," pousmál jsem se, vzal koláč a svoje věci a vyrazil jsem na šichtu.

O měsíc později...

Byl jsem dost vyčerpaný, několik dní v kuse v jídelně, protože zaměstnanci odchází, ale lidí snad přibývá. Brian už mě vyhazuje, jen co mě vidí ve dveřích, abych si šel lehnout, že vypadám úplně zničeně. Za pár dní ho už ale propustí, vypadá už zase skvěle. Neříkám, že jsem nepřemýšlel nad spánkem, popravdě... už se mi párkrát stalo, že jsem usnul ve stoje nebo opřený o pult.
Vrátil jsem se zpět k Debbie a plácl jsem sebou o gauč, protože už jsem to nevydržel. "Justine, prosím tě, už si konečně odpočiň. Já už do jídelny zajdu sama," usmála se a přisedla si vedle mé hlavy. Hluboce jsem si oddechl. "Opravdu?" zamumlal jsem. "Opravdu, už mi to chybí a potřebuji už konečně začít něco dělat," pohladila mě po zádech. "V tom případě, pokud mě budeš hledat, najdeš mě v posteli," zívl jsem si, posbíral se a šel si lehnout. Jen jsem se svlékl, padl do postele a v té poloze okamžitě usnul.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 6. června 2018 v 22:33 | Reagovat

Chudák Justin doufám že se brzo zklidní. :-(  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama