I'm here for you! *3*

31. srpna 2018 v 10:00 | Klér a Janča
Justin: Nebyl jsem schopný ani blbého pozdravu, jen jsem na něho civěl a užíval si ten pohled. Oči se mi zalily slzama. Ani jsem nemusel klepat, možná bych se zaklepání ani neodhodlal...

Brian: Byl jsem naprosto v šoku a nevěděl jsem, co říct. Byl tady... přímo přede mnou. A já ho absolutně nečekal. Část mě ho chtěla vtáhnout dovnitř a pevně obejmout. Ta druhá se na něj bála jenom podívat. Dokázal jsem ze sebou vysoukat pouhé "Co... co tu děláš?"

Justin: "Pustili mě z nemocnice. Musel jsem tě... vidět," řekl jsem tiše a stále se mu koukal do očí... vzpomněl jsem si, jak jsem si to všechno připravoval, co řeknu, co udělám. Ale teď... nevím nic.

Brian: Věděl jsem to... věděl jsem, že za mnou přijde... ale nebyl jsem na to vůbec připravený. Opravdu jsem netušil, co mám dělat. Nakonec jsem ho ale pozval dál. Přišlo mi však, že ani on moc neví, co říkat nebo dělat... oba jsme byli mimo.

Justin: Díval jsem se na něho. Víc slov se ke mě už nedostalo. Slzy už si začaly nacházet cestičku po tvářích. Nevěděl jsem, co bude dál. Už jsem jen čekal, kdy mě pošle do háje.

Brian: Justin se na mě díval se skleněnýma očima a já absolutně nevěděl, co dělat. Nakonec jsem ze sebe dokázal vykoktat jenom stupidní otázku "Chceš trochu vody?" Justin přikývl.

Justin: Pomalu jsem vešel dovnitř, bál jsem se, aby mi nezabouchl před nosem. Postavil jsem se kousek od kuchyně.

Brian: Podal jsem mu sklenici s vodou a on si ji s roztřesenýma rukama vzal. Nenapil se ale, tak jsem tak nějak čekal, že mi ji každou chvíli chrstne do obličeje. Zasloužil bych si to. Je na tom takhle jenom kvůli mně.

Justin: Nevěděl jsem, co říct, co dělat. Jen jsem tam tak stál a svůj pohled sklopil k podlaze. Nevydržel jsem ten jeho pohled. Byl plný bolesti a překvapení s lehkým závanem vzteku.

Brian: Když sklopil pohled, přišlo mi, že se na mě ani nechce dívat, bylo mi z toho mizerně. Zašel jsem do kuchyně a nalil si panáka, věděl jsem, že ho budu potřebovat, abych tohle ustál... ačkoliv jsem ještě netušil, kam tahle jeho návštěvu bude směřovat. "Řekneš něco nebo tu budeš jen stát?" zasmál jsem se.

Justin: "Ch-chyběl jsi mi," vydechl jsem a podíval se na něho. Popravdě, jsem ani nedokázal rozeznat, jestli se smál ironicky a nebo tohle celé je pro něho úplně směšné.

Brian: Věděl jsem, že jsem mu musel chybět... ale když to řekl nahlas, tak mě to tak nějak zahřálo u srdce. I on mi chyběl, ale nahlas bych to nepřiznal. Já jsem Brian Kinney, já můžu říct leda tak "Není to tak dlouho, co jsme se neviděli."

Justin: To, co řekl, mě docela zamrzelo. Zase jsem se podíval stranou. Nevěděl jsem, že bude tak strašně odtažitý... bolí to...

Brian: Viděl jsem, že ho to ranilo... ale takový já zkrátka jsem... radši ho zraním, než abych přiznal to, co doopravdy cítím. "Jak to, že už tě pustili?"

Justin: "Rychle jsem se zlepšoval. Sice mám občas dost problém... ale, už to zvládám sám," lehce jsem se usmál, a aby se neřeklo, napil jsem se té vody, co mi dal.

Brian: "To rád slyším... ale nechápu, co tu děláš," až když jsem to vyslovil, uvědomil jsem si, že to nebyl ten nejlepší výběr slov. Ale mám pocit víc, než kdy dřív, že bych ho měl od sebe odehnat... koukněte, kde kvůli mně skončil... pomalu na smrtelný posteli.

Justin: "J-já, chtěl jsem tě vidět. Ale jak tak cítím, jen tu překážím." Položil jsem sklenici na bar, otočil se a už se chystal k odchodu.

Brian: Měl bych ho nechat odejít... sakra, měl bych ho nechat odejít... tak proč do háje "Počkej zůstaň," říkám tohle?

Justin: Pomalu jsem se na něho znovu otočil a podíval se mu do očí, sakra... tohle by vidět neměl, jak se mi pomalu koulí slzy po tváři. Hned jsem si je otřel.

Brian: Chtěl jsem ho obejmout, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Fakt jsem nevěděl, co mu mám říct, zvlášť když se na mě tak díval, nakonec jsem raději řekl to, co jsem měl říct už předtím "Máš pravdu, měl bys jít."

Justin: Vydechl jsem. Neudržel jsem se a objal ho. "Strašně si mi chyběl," naposledy jsem šeptl a pustil ho. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem se dal znovu k odchodu.

Brian: Tím, že mě objal, mě naprosto odzbrojil a zaskočil zároveň. Zkrátka jsem to nečekal, myslel jsem, že odejde a bude po všem, jenže to objetí změnilo všechno... a způsobilo to, že jsem ho zachytil za ruku a přitáhl zpátky k sobě, na což jsem ho políbil.

Justin: Tohle tak strašně uvolnilo atmosféru. Vydechl jsem. Natiskl jsem se na něj. Už jsem ani nedoufal... dokázal to. Neřekne to nahlas, ale tímhle, mi opravdu dokázal že jsem mu chyběl... že mě... snad i miluje.

Brian: Vím, že to, co jsem teď udělal, zapříčinilo, že už nejspíš nikdy neodejde, ale... já to ani nechci. I přes to, jak moc se sám sebe snažím přesvědčit o opaku, nechci o něj přijít. Skoro jsem o něm přišel na tom podělaném plese a byla to nejhorší noc mého života... nechci už nikdy zažít nic podobného.

Justin: Brian byl jako vyměněný, pomáhal mi se vším, co bylo potřeba. A i když se hodně snažil... jeho emoce pomaličku vyplouvaly na povrch. Spolu jsme všechno zvládli, i když to se mnou neměl občas dvakrát jednoduchý. Byl jsem šťastný, že se pak přestal snažit mě odhánět, ale vzal mě pod svá křídla.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 7. září 2018 v 22:35 | Reagovat

Krásná kapitolka. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama